Byl krásný den. Na okraji lesa, u malého stanu si hráli 4 děti. Dvě děvčata, dva kluci. O něčem se horlivě hádali. "Ale já ti říkám, že to nedokážu." vřískalo jedno děvčátko. "Ale já ti zase říkám, že to dokážeš. Když to dokážu já, musíš to dokázat taky." Pravil postarší kluk. "Co má jako dokázat?" Optal se tlusťoch, který zřejmě nechápal, o co tu jde. V ruce si pohrával s dvěma kameny. "No rozdělat oheň přeci. Ona to nedokáže." řekla i poslední dívka a upřeně se na první dívku podívala. "Hele. Dokážeš rozdělat oheň?" Optala se jedna z dívek tlusťocha. "No to je hračka." ˇřekl tlusťoch, který se jmenoval Tonda a poodešel stranou. Nanosil hromádku větví, udělal kolem nich kruh z kamenů a pak vytáhl z kapsy nějakou krabičku a podivné dřívko. Škrtl dřívkem o krabičku, udělalo to puf! a z dřívka vylétly jiskry. Hořící dřívko Tonda hodil na větve, které vzplály. "No neříkal jsem vám to? Je to hračka." řekl a poodstoupil. Petr, ten kluk, který je dosti vyzáblý vytáhl z kapsy kouzelnickou hůlku, mávl jí a oheň přestal hořet. Jen hromádka větví a kruh kamenů zůstal. Tonda na něj vyvalil oči. "Jak jsi to udělal?" optal se Tonda Petra s překvapením v hlase. "No jak vodou, podívej." řekl Petr a ukázal Tondovi láhev s vodou. Tak se dá přece oheň uhasit ne?" "No to je fakt. " řekl Tonda a už se nedivil. "A teď ty." Pravila dívka s kudrnatými vlasy a s protáhlým obličejem. Jmenovala se Jiřina. Ukázala rukou na dívku, která na začátku tvrdila, že oheň opravdu zapálit nedokáže. Ta dívka se jmenovala Denisa. "Ukaž, co v tobě je." pobídla jí Jiřina a usmála se na ni. Denisa postoupila kupředu, vytáhla z kapsy stejnou kouzelnickou hůlku, jako použil Petr, překontrolovala si, jestli ji Tonda nepozoruje a pak cosi zamumlala a mávla hůlkou. Nic, vůbec nic se nestalo, Denisa docílila jen toho, že jí hůlka vypadla z ruky. "No vidíš. Říkala jsem ti, že to nedokážu. Já neumím čarovat jako ty Jiřino a ty Petře. Ani Tonda by to nedokázal pomocí kouzel. Já jsem jako on. Já jsem se sice narodila v kouzelnické rodině, ale kouzlit neumím." "Ty jsi moták?" Optal se Petr překvapeně a pohlédl na Jiřinu. "Ano, jsem moták." Přisvědčila Denisa, zahanbeně se podívala na kruh z kamenů a hromádku větviček a poodstoupila za Tondou. "No a teď ty." pobídl Petr Jiřinu. Co v tobě je?" Jiřina vytáhla hůlku, cosi zamumlala a mávla jí. Z hůlky vylétl proud jisker, který zapálil větvičky v kruhu z kamenů. "No téda." vypískl Tonda, když si všiml hořícího ohně. "Tys to neudělala pomocí tohohle?" Optal se a ukázal Jiřině dřívka a krabičku, pomocí čehož vykřesal oheň. "Ne, já mám svoji metodu, ale tu ti ukázat nesmím. víš?" Pravila Jiřina a usmála se na Petra. Denisa při ukázce Jiřiny sklopila pohled a po tvářích se jí začaly koulet slzy. "No tak, nebreč." snažil se ji utěšit Tonda. "To, že se ti nepovedlo rozdělat oheň nevadí. Časem se to určitě naučíš." Uchopil Denisu za ruku a odváděl ji směrem k blízkému campu, kde 4 děti byli s rodiči na dovolených. Když Denisa s Tondou zmizeli, obrátil se Petr k Jiřině. "Dnešní den byl poučnej. Snad nás za to nevyloučí z institutu, ale už vím, jaký je rozdíl mezi motákem, čistokrevným kouzelníkem, kouzelníkem z atanské rodiny a Atanem. Já jsem ten kouzelník z atanský rodiny. Zvládám kouzla, ale dovedu si život bez kouzel představit. Ty?" Jiřina chvíli zapřemýšlela, než odpověděla: "Já jsem pravý opak. Jsem čarodějka z kouzelnické rodiny, bez kouzel nic nezvládnu. Kouzla pro mě znamenají všechno." "No a Tonda," pokračoval Petr, "je Atan, ten neumí kouzlit vůbec. Jsem rád, že se nám kouzlení před ním povedlo utajit." "Denisy je mi stejně nejvíc líto." řekla Jiřina. "Je moták. Narodila se sice u kouzelníků, ale nemá magické schopnosti. Musí to pro ni být hrozné co?" Petr přikývl. "No to teda musí." odpověděl, pomocí hůlky odstranil větvičky i kruh z kamenů, a s Jiřinou v závěsu zamířil též ke campu.