Nemocnice svatého Munga je považována za nejlepší kouzelnickou nemocnici v celé Británii. Proto není divu, že se její zakladatelé, Robert Kosilup a jana Ledoxur rozhodli, že ji nestvoří v podzemí, jak je ministerstvo kouzel, ale pěkně na povrchu, v jednom starém obchodním domě, který si pro tento účel vybrali. Nemocnici po dlouhé době postavili v rušné čtvrti Londýna. Vchází se do ní tak, že musíte projít výkladní skříní, což zvládají jen kouzelníci a čarodějky.
Nemocnice už stojí řadu let, ale její zakladatelé nemohou zapomenout na událost, která se stala den po jejím otevření. Do nemocnice přišel muž. Vysoký, urostlý a mladý muž, který tvrdil, že je nemocný. Nejdříve si oba léčitelé Jana ani Robert žádného viditelného příznaku nějaké nemoci nevšimli, ale postupem času, když nemocného nechali v nemocnici na jeho žádost spozorovali, že trpí opravdu podivným bacilem. Každý pátek, přesně v osm hodin večer se měnil v netopýra. V opravdového, živého netopýra, který spával z hlavou u stropu. Robert ani Jana zprvu nevěděli, co si mají s pacientem proměněného v netopýra počít, až jednoho dne přišel Robert s návrhem.
Ten den, co se Robert pustil do experimentu bylo pošmourno. Venku řádila bouře, foukal studený vítr a byl to jeden z těch dní, kdy ani obyvatelé Londýna nevycházejí ven do ulic, takže před nemocnicí bylo celkem prázdno. Jediné, co rušilo klid bylo burácení hromu a kapky deště, které dopadaly na okna nemocnice. To však Robertovi nevadilo. Byl zrovna pátek a on už se od rána připravoval na svůj experiment. Janě o svém záměru neřekl, protože chtěl nejdříve zkusit, jestli to bude fungovat. Od rozednění trávil čas v nemocniční laboratoři, kde připravoval nějaký lék. čas od času se ozval výbuch, vyvalil se oblak dýmu, ale Robert nepřišel k žádnému zranění. Když lék vyhotovil, vypravil se do pokoje nemocného. Bylo těsně před osmou večer, tedy čas, kdy se nemocný měnil v Netopýra. Robert počkal za dveřmi pokoje, až zaslechl důvěrné pleskání křídel, což znamenalo, že se netopýr chystá ke spánku pod stropem a pak otevřel dveře.
Pacientův pokoj byl malý. Byla tu jen postel, olejová lampička, pár poliček na oblečení a malý stolek, na němž se dalo psát. Na okně voněla čerstvá květina, kterou sem Jana umístila dnes ráno, aby se tu pacient necítil tak osamělý. Koneckonců byl to první pacient v této nemocnici, tak se mu snažila trochu zpříjemnit pobyt. Voňavá květina však Robertovi vůbec nevadila. Jakmile vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře, upřel svou pozornost ke stropu na spícího netopýra. Chvíli váhal, nakonec ale odzátkoval lahvičku s kouřící a strašně zapáchající tekutinou a rozmáchl se. Pak vymrštil ruku vzhůru. Tekutina postříkala netopýra. Ten se pustil stropu, ladně se snesl na zem pak se stalo něco, v co Robert vůbec nedoufal. S jasným zábleskem a krátkým prásknutím, se netopýr proměnil v jejich pacienta. Netopýří bacil byl zlomen. Robert se rozjásal. Objal vyléčeného pacienta, potřásl mu rukou a po několika dalších dnech ho z nemocnice propustil. Nemělo smysl ho tu držet, když byl vyléčen.
Po prvním odvážném činu, který se Robertovi povedl s tím netopýřím bacilem se stala nemocnice svatého Munga známou. Chodili do ní další pacienti a pacientky s různými problémy, které jim Robert a Jana úspěšně léčili až do doby, kdy dosáhli stáří a na nemocnici už sami nestačili. Zůstali však nadále jejími zakladateli a zaměstnali další léčitele a léčitelky, kteří se o nejslavnější nemocnici v Británii starají do dnes. Nemocnice svatého Munga nikdy nedojde zapomnění, protože v ní pracují vyškolení pracovníci a pracovnice, kteří jsou schopni poradit si z jakoukoli nemocí, i když bude sebezáhadnější.
2025 ©