Vlny narážely do skalisek, příboj příjemně šuměl. Nad mořem se vznášelo několik racků, které čas od času zaskřehotali svou jednotvárnou písničku. Malá chatka, postavená z několika dřevěných trámů a se slaměnou střechou se choulila na písčitém pobřeží, zalitá jasným letním sluncem. Vedle chatky na podivných stojanech byly rozvěšeny rybářské sítě, pruty a ostatní rybářské náčiní, bez něhož nemůže rybář vyjet na moře. V chatce byl momentálně klid. Nic se z ní neozývalo. Ani zpěv, který tu bývá slyšet skoro každý večer, ani zvuk nože, který porcuje ryby. Chatka vypadala opuštěně.
Kdyby teď někdo dorazil na pobřeží k opuštěné rybářské chatce, cítil by se opuštěně a osamoceně. V okolí se totiž povídá, že krásná, pohledná rybářova žena si jednou vyjela na malé pramici na moře a už se nevrátila. Rybář prý od těch dob truchlí a ukrývá se někde ve skalních jeskyních u vody, kde prý vyhlíží svou ženu, o níž doufá, že se vrátí. Proto chatka na první pohled vypadá tak opuštěně, ale kdyby někdo přišel blíž a bedlivě by se zaposlouchal, zjistil by, že je tomu z cela jinak. Z chatky se ozývalo tiché pobrukování, jako když někdo zpívá tichou písničku, tiché klepání, jakoby někdo něco opravoval. Lidi se však báli k chatce přiblížit a tak se nikdo neodvážil zjistit, co se v ní doopravdy skrývá. Někteří lidé ty podivné zvuky zaslechli, ale jakmile se tak stalo, dali se na útěk, protože si mysleli, že se vrátil duch zemřelé rybářky a teď straší každého, kdo se přiblíží k rybářovu domku.
Jednoho slunného dne, bylo zrovna po poledni u opuštěného pobřeží s osamělou chatkou zakotvil člun pro dvě osoby. Řídil ho mladík, asi tak osmnáctiletý a usmíval se od ucha k uchu. Byl to Lorik Kapel, syn statkáře z okolí. Měl ve zvyku vyjet si na člunu na moře jen tak pro zábavu a kochat se krajinou. Tento opuštěný kousek pobřeží ho zaujal. Proto tu zastavil, uvázal člun ke kůlu, kde obvykle stávala rybářská loďka, když byl rybář doma a vystoupil na písek. Chvíli se rozhlížel kolem a pak se osmělil a zvolal: "Haló! Je tu někdo?" Žádná odpověď. Popošel o pár kroků k malé chatce a zvolal znovu: "Haló!" Zase nic. Vypadalo to tu opravdu opuštěně. Lorik se však nevzdal. Došel až k chatce a otevřel staré, vrzající dveře. Sotva tak učinil, ztuhl úlekem.
V chatce nebylo pusto a prázdno, jak si všichni mysleli. U dubového stolu v prostřed místnosti seděl asi tak třináctiletý chlapec a před sebou na stole měl kus dřeva. Dřeva, které bylo ostrým nožem, který chlapec držel v ruce vyřezáno do podoby hůlky. Hůlky, o níž Lorik čítával v pohádkách, do podoby kouzelnické hůlky. Zíral na předmět před chlapcem hodnou dobu, než se vzpamatoval. Odkašlal si: "Ehm." Chlapec zvedl oči od práce: "Pane Loriku?" Lorik přikývl. "Ty mě znáš?" Optal se chlapce. "Abych vás neznal, tatínek mi o vás vyprávěl už několikrát. Copak tu děláte?" Lorik se zamyslel, ale nakonec odpověděl: "No zdálo se mi, že je tu pusto a tak jsem se přijel podívat, co se to tu děje. Kde máš tátu?" Chlapec odložil rybí šupinu, kterou zrovna dával do dutiny v hůlce a zahleděl se otevřenými dveřmi k moři: "Někde v jeskyních, čeká na mámu, jestli se vrátí." řekl pak. "Ta se už nevrátí hochu." pravil Lorik sklíčeně. "Nechápu, proč se tvůj táta s tím nehodlá smířit." "On tvrdí, že dobrý mořský duch mu ji vydá zpět." pronesl chlapec a opět se začal věnovat strkání rybí šupiny do dutiny v hůlce.
Lorik ho chvíli pozoroval a pak se zeptal: "Co to děláš?" Chlapec pozvedl hůlku i s rybí šupinou u vnitř, k ústí otvoru, kudy do ní dal šupinku přilepil podivuhodnou hmotu z rybího tuku a pak na ni přilepil vršek hůlky. Chvíli počkal, než hmota zatuhla, pak hůlku zvedl, potěžkal ji v ruce a jen tak zkusmo jí mávl.
To však neměl dělat. K úžasu Lorika se ze špičky hůlky vyvalil proud zlatých jiskřiček, které obklopili chlapce zlatavou září. Chlapec zíral stejně, jako Lorik. "Co to je?" Vyhrkl Lorik a pro jistotu ustoupil k otevřeným dveřím chatky. Lorik vyvalil oči, pak vyskočil ze židle a měl co dělat, aby hůlku udržel, tak byl vylekaný. "Já já já nevím." Zakoktal se, ale pak udělal něco, co ho překvapilo. Došel k Lorikovi, vystrčil ho ze dveří, což nebyl vůbec žádný problém, protože Lorik byl tak vylekaný, že nekladl žádný odpor a s hůlkou v ruce se rozkročil na mořském břehu. Zadíval se na moře, pozvedl hůlku a aniž by věděl co dělá, namířil ji k vědru, které bylo zcela prázdné, ale které slouží na vodu. Pronesl: "qiriltus!" a vyvalil oči. Ze špičky hůlky vytryskl proud čiré, sladké vody, která naplnila vědro.
Lorik Chlapcův výkon viděl z povzdálí. Jakmile zjistil, že chlapec nějakým nevysvětlitelným způsobem zajistil, aby do vědra přibyla voda bez toho, aby ji tam sám napustil a že k tomu použil dřevěnou hůlku, kterou před chvilkou vyřezal z kusu dřeva, zbláznil se. Vrhl se ke své loďce, naskočil do ní, odvázal lano a ujížděl pryč, seč mu síly stačily.
Chlapec zíral na vědro, které bylo naplněno sladkou vodou a pak na hůlku ve své ruce. Nedokázal pochopit, co se doopravdy stalo. Chvíli nebyl schopen pohybu, ale pak si uvědomil, že dokázal něco nevídaného, nečekaného a neuvěřitelného. Až teď mu došlo, že je kouzelníkem.
Opravdu byl kouzelníkem. Prvním kouzelníkem na celém světě. Jeho experimentem, který provedl z obyčejným kusem dřeva, z něhož si vyřezal kouzelnickou hůlku jen tak z nudy a tím, že do ní přidal rybí šupinu, což je důležitý artefakt, který dává hůlkám sílu kouzlit a tím, že hluboko v něm byla ukryta magická moc zjistil, že není obyčejným rybářským synem. Zjistil, že objevil sílu moci, sílu kouzlení. Zapomněl jsem se zmínit, že tento chlapec se jmenoval Dorik.
Po zbytek života, který žil Dorik u moře se svým otcem a se svou matkou, která se neutopila, ale která se zatoulala do skalního bludiště, které začíná kousek od jejich rybářské chaty a která se za týden vrátila zpět promrzlá a vyhladovělá, se zdokonaloval ve svých kouzelnických dovednostech. Když vyrostl, odešel od svých rodičů a usadil se v Londýně, kde hledal další artefakty pro výrobu hůlek. Zjistil, že mezi artefakty, které usnadňují kouzlení pomocí hůlky patří žíně z jednorožce, pero z ptáka Fénixe, chlup z kočky černé a řada jiných věcí, samozřejmě i rybí šupinka. Když měl hůlek dost, šel na tržiště, kde je prodával jako práce dřevaře. Lidé si je kupovaly, zkusmo s nimi mávali a čas od času se stalo, že některé z nich zaplavily zlatavé jiskry. Neklamné znamení, že v sobě objevili též magickou moc jako tenkrát Dorik. Takové lidi si Dorik zval k sobě, vyučoval je magickým dovednostem a postupem času je vyučil ve schopné kouzelníky a čarodějky.
Dorik byl prvním kouzelníkem, ale přicházeli další. Kouzelníci a čarodějky se rodili a rodí do dnes, studují v magických školách a ukrývají se před Mudly. Dorik už dávno nežije, ale než zemřel, naučil jednoho svého žáka vyrábět kouzelnické hůlky, který svou dovednost předával dál.
Výrobců kouzelnických hůlek je nyní dostatečné množství a kouzelnické hůlky, předměty, pomocí nichž kouzelníci a čarodějky kouzlí se tvoří dál a dál. Kouzelníci a čarodějky existovali v dávných dobách a existují do dnes.
2024 ©