Blatnička

Bylo to již dávno, to ještě tenkrát, když kat Veruna chodil po okolí a stínal hlavy, to tenkrát, když se pod Gerenskými horami usídlili trpaslíci. V hlubokých lesích kousek za institutem pentagramus se nacházelo malé jezírko s čirou vodou. Tam žil starý rod, rod Blatniček. Lidi a kouzelníci se těchto tvorečků báli, povídali se o nich hrozné historky. říkalo se, že zlákají lidi do močálů, či jim dají napít nějakého nápoje a oni zapomenou na okolní svět, ale to vůbec není pravda. Blatničky jsou a byly hodní tvorečkové, jejich velkou oblibou bylo vymýšlet si hádanky a trápit s nimi zbloudilé pocestné. Rády tancovaly na vodních vlnkách, zpívali krásné vodní písničky apod.

To tenkrát, jednou zazimního večera se do vesnice Křižánky zatoulal jeden mladičký pocestný, jeden mladičký kouzelník, který nedávno vyšel školu magických umění, školu, která stála kousek odtud a tou je Institut pentagramus. Byl už večer. Ulice se utápěly v temnotě a jasné světlo dopadalo do hlavní ulice pouze z rozsvícených oken hostince u Sťatého Trolla. Mladík tam zamířil a dal si Gerenský ležák. Když dopil první sklenici, přiblížil se ke dvoum mužům, kteří se mezisebou bavili o podivných stvořeních, o blatničkách. Vrtalo mu to hlavou. Už o nich slyšel na institutu, ale neodvážil se na ně žádného profesora zeptat. Až teď. Teď už byl mimo školu a tak se odvážil. Začal se na ně vyptávat těch dvou mužů. Ti mu o nich ochotně všechno řekli.

Když vyslechl co jsou Blatničky zač, nechtěl tomu věřit. Vzal si do hlavy, že se o tom musí přesvědčit sám na vlastní oči. Dal si ještě jednu sklenici ležáku a opojen tímto pěnivým mokem vyrazil. Bylo mu jedno, že je temná noc, chtěl této záhadě přijít na kloub co možná nejdříve. Na cestu mu svítilo jen světlo z jeho kouzelnické hůlky, ale to mu stačilo. Klopítal přes padlé stromy, přes bludné balvany a kořeny hodnou dobu. Až na úsvitu dne spatřil v záblesku východu slunce lesklou vodní plochu. Byl strašně unavený, ale byl si téměř jistý, že je u cíle. Trvalo mu ještě hodinu, než došel k malému jezírku u prostřed lesů. Voda v něm byla opravdu velmi čistá a průzračná. Mladík se zastavil, pozvedl hůlku do výše, zamumlal Sinurtus a pak vzkřikl kouzlem zesíleným hlasem. "Blatničky, blatničky z této čiré vodní plochy, přišel jsem, abych zjistil, co je pravdy na všech historkách a povídkách o vás. Ukažte se mi." Chvíli se nedělo nic. Pak se voda rozčeřila a stalo se nemožné. Na vodní hladinu vyplula řada podivných postaviček, tak podivných, že mladík zůstal s údivem stát. Díval se na vodní panny, které byly oblečeny v zářivě lesklých vodních úborech. Na hlavách měly posazeny lesklé vodní věnečky z nějakého kvítí, které se třpytily, jak na ně dopadalo slunce. ústa měly rozšířeny do laskavého a blaženého úsměvu a na rukou a na nohou měly ploutve. Mladému kouzelníkovi z toho přecházel zrak. Takhle si Blatničky rozhodně nepředstavoval.

Už teď mu bylo jasné, že to, co se o nich povídá v Křižánkách jsou jen smyšlené historky, ale musel se o tom nějak přesvědčit. Chvíli stál a sledoval je, ale pak se odvážil. Oslovil Blatničku, která vypadala jako vůdkyně. V ruce držela pozlacený proutek a na hlavě jí povlávaly zlaté vlasy, stejně jako ostatním blatničkám. "Pověz mi blatničko, je pravda to, co se o vás povídá mezi lidmi? Jste opravdu nebezpečné?" Víc říkat nemusel. Jako napovel se všechny blatničky rozesmály hlasitým a jasným smíchem. Blatnička s pozlaceným proutkem v ruce postoupila o krok v před a začala promlouvat příjemným, laskavým a melodickým hlasem. "Poslouchej. Já hádanku ti dám, jestli ji uhádneš sám, jednu z nás si vybereš a tu sebou ji odvedeš. Najdeš jí krásné místo, kde bude krásně čisto a kde se jí líbit bude a kde svého štěstí dobude. Jestli ona bude chtít, bude tam v míru a klidu žít. Blatničky jsou národ milý, že mluvím pravdu, poznáš to v pravou chvíli. Tam kde blatnička bude žít, bude mír a klid. Bude hádanky lidem dávat a sem tam, sem tam jim i pomáhat. Teď už ale poslouchej a hádanku hádej." Vůdkyně blatniček se odmlčela a pak zpustila: "Nemá plíce, přece dýchá. Studená a věčně tichá. Věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví." Mladý kouzelník se chvíli zamyslel a pak vyhrkl: "To je ryba." Blatničky propukly v jásot. Bylo to opravdu tak. Po krátké chvíli sama vůdkyně blatniček vystoupila v před, poklepala mladíkovi na rameno pozlaceným proutkem a pronesla jen pár slov. "Půjdu s tebou. Já jsem hodna toho, abych si našla nové místo. Nemá cenu se skrývat. Je třeba se vydat mezi lidi, proč se dál schovávat v lesích? ať sami lidi poznají, jaké doopravdy jsme." Víc už neřekla. Mladičký kouzelník stál jako přikovaný ke skále. Vůdkyně blatniček odhodila pozlacený proutek do prostřed jezírka a zvolala: "Tak nová vůdkyně vás povede, já jdu svou cestou." Pak plavně vystoupila na souš a vydala se s mladým kouzelníkem k vesnici Křižánky.

Když vstoupili do vesnice kouzelníci vykukovali z domků a sledovali tu podivnou dvojici. Mladého kouzelníka, který kráčel ulicí a vedle něj podivný tvor s ploutvemi na nohou. Prošli vesnicí a sestoupili k řece, která teče blízko vesnice. Tady mladík řekl blatničce: "Zde ať je tvůj nový domov." Blatnička neváhala. Usmála se na mladíka a vstoupila do vod. Usídlila se v řece u Gerenského mostu a tam žije do dnes. Blatničky mají dlouhý život. Sem tam se ukáže nějakým lidem, dá jim hádanku a po zásluze je odmění.