Uplynulo několik hodin od rozloučení se s rodiči na nádraží. Bradavický expres ujížděl rychlostí do dálav, směrem k Bradavickému hradu. Všechny děti, kteří se na nástupišti devět a tři čtvrtě rozloučili se svými rodiči a kamarády, netrpělivě posedávaly na lavičkách a vyhlížely z oken. Jedině malý kluk, který byl velice podobný Harrymu Potterovi, stál v chodbičce vagónu a rozhlížel se napravo i nalevo. Před chvilkou ještě seděl v kupé, ale vyburcoval ho hluk. Pootevřenými dveřmi viděl, jak nějaký starší student nutí stejně starého kluka, jako byl on jíst něco nevábného. Nedokázal nečině sedět a jen tak přihlížet jak se starší kluk trápí, a proto vstal, vyšel na chodbičku a jal se vítečníka pronásledovat. Objevil ho hned o pár kupé dál, jak ve své činnosti donutit toho kloučka pokračuje. Rázně otevřel dveře a i na svých jedenáct let se zatvářil tak, že to muselo vypadat, jakoby se zlobil. Starší kluk si ho všiml, vyskočil a rozkřikl se: "Hej. Táhni, odkud jsi přišel škvrně." Chlapec, velice podobný Harrymu Potterovi se jen usmál a řekl: "To tak. Já potáhnu pryč, až necháš tohohle kloučka být." Starší kluk se teprve teď podíval na vzdorovitého mladíka pořádně. Jakmile se střetl z jeho pohledem, optal se přímo: "Vypadáš jako Potter. Ty jsi Potter?" Jedenáctiletý mladíček se pousmál: "Jo, jsem Albus Severus Potter a můj otec je Harry Potter." prohlásil klidně. Starší kluk se jen zasmál: "To je ti podobný škvrně. Pleteš se do věcí, do kterejch ti nic není. Vypadni." Albus se však nedal. Pamatoval si jen jednu věc, kterou mohl udělat, věděl, že se to asi nesmí, ale na to teď nedbal. Vytáhl hůlku z kapsy jeansů, mávl jí tak, jak jí mávl na Příčné, když si ji vybíral a sledoval, jak ho zaplavil proud zlatavých jisker. I když to nebylo žádné kouzlo, bohatě to postačilo.
"Co se to tu děje?" Ozval se za Albusem hlas nějakého postaršího kluka. Než mu stačil Albus odpovědět, postarší chlapec ho odstrčil stranou a začal se dohadovat s tím, který trápil stejně starého chlapce, jako byl Albus. "To si s tebou vyřídím Robertsone. Hned, jak dojedem do Bradavic." Pak kluk vycouval z kupé a za sebou vedl utrápeného chlapce, který měl v očích slzy. Obrátil se na Albuse a usmál se na něj: "Kouzlit se nesmí Pottere." "Jak víš.." začal Albus, ale kluk ho předešel. "Tvého tátu znají všude. Je slavný. To on kdysi dávno zabil Voldemorta, černokněžníka, který chtěl zničit dobro v našem světě. Kouzlení ti odpouštím a abys mi věřil, poznáš to hned, jakmile dorazíme do školy. Osobně to řeknu paní ředitelce, profesorce Rekasiové." Albus nebyl schopen slova. Doklopýtal zpět do kupé, kde seděl před tím, rozbalil si svačinu, kterou mu připravila jeho mamka a začal jíst.
Uplynula hodina, dvě. Za okny vlaku se rozprostírala houstnoucí tma, ale to studentům Bradavic vůbec nevadilo. Kráčeli všichni v několika řadách po temném nástupišti nádraží v Prasinkách. Na okraji nástupiště, tam, kde začínala temná silnice, stála čarodějka, která si k sobě zavolala prváky a tradičně je převezla na loďkách přes jezero. Albus Severus Potter byl mezi nimi. Když cestu přes černé jezero překonali bez nejmenšího zdržení či problému, dovedla je profesorka Kolesová ke vstupní bráně hradu, kde už na ně čekal profesor Longbottom, který je uvedl do velké síně, ale ještě před tím jim vysvětlil, co je čeká apod. Starý známý proslov, který známe z knih Harryho Pottera. Jediné, co tu bylo jiné bylo to, že jakmile profesor Longbottom pronesl úvodní proslov, u dveří do místnosti, kam budoucí prváky zavedl se objevil starý, shrbený mužík. "Profesore. Je tu Potter?" Longbottom se na staříka podíval: "Je, ale proč by tě to mělo zajímat Nalesone?" Stařík, který se tak očividně jmenoval se koukl po prvácích a pak přidušeně zahuhlal: "Potter. Albus Severus Potter se má okamžitě dostavit k paní ředitelce Rekasiové." Mezi prváky to začalo šumět. Profesor Longbottom se na Nalesona podíval zhnuseně: "Proč tam má jít? Je tu teprve chvíli. Nemohl nic provést. Že ne Albusi?" Mávl rukou směrem ke studentům, mezi nimiž stál Albus. Albus udělal pár kroků k profesorovi a ke staříkovi, ve tváři smutný výraz: "Možná jsem něco provedl, radši jdem." Došel ke staříkovi a dříve, než se profesor stihl zeptat co provedl, opustil s ním místnost.
Kráčel za staříkem dlouhými, liduprázdnými chodbami. Vyšli po několika schodištích a náhle došli před kamenný chrlič, který stařík několika slovy přesvědčil, aby se odsunul stranou. Vyjeli po pohyblivém schodišti do dalšího patra, stařík zaklepal na skvostně vypadající dveře a když se nikdo neozval, vyzval Albuse, aby vstoupil. Počkal, až Albus vkráčel do místnosti za dveřmi, pak je zavřel a šel svou cestou.
Zvuk zavíraných dveří Albuse polekal. Pochopil, že se ocitl v neznámé místnosti, v níž nikdy nebyl a to zcela sám. Vnímal nějaké vzrušené hlasy, které se ozývaly všude kolem něj, všiml si dubového stolu, velké skříně a řady podivných přístrojů na ozdobných stolcích v místnosti. Pohled mu padl na obraz, který vysel přímo za tím dubovým stolem a který mu byl nějak povědomí. Než však stihl zjistit, co mu připomíná, ozval se zprava, z jakéhosi obrazu hlas. Albus se nemýlil. Obraz promluvil: "Zdá se mi to, nebo tohle je Potter. Opravdový Potter?" Další obraz, tentokrát nějaké čarodějky v dlouhém, černém plášti odpověděl: "Rozhodně tak vypadá Severusi, rozhodně ano. Co myslíš ty Albusi?" Albus, který rozhovory obrazů poslouchal nechápavě zakroutil hlavou. Nenapadlo ho, že se ho nějaký obraz bude ptát na jeho vlastní názor. Proto ho překvapilo, když místo něj odpověděl obraz za dubovým stolem: "Já si myslím, že je to Potter. Jak se jmenuješ?" Albus postřehl v mužově tváři na obrazu za dubovým stolem úsměv. Chvíli váhal, ale než stihl odpovědět, ozval se přívětivý, laskavý a klidný ženský hlas za jeho zády: "Albus Severus Potter. Nebudeš tu přeci stát a posadíš se ne?" Ze stínu vedle dveří vyšla žena. Byla krásná, štíhlá a ve tváři ji hrál široký úsměv. Mávla rukou směrem ke koženkovému křeslu vedle Albuse. "No tak, sedni si. Nemáme moc času, za chvíli stejně musíme na slavnost." Albus se zdráhavě posadil do křesla a zadíval se ženě do očí: "Vím, proč jste mě zavolala paní ředitelko. Já vím, že jsem neměl.." nestačil větu dokončit, protože žena k němu přikročila, usmála se na něj ještě jednou a pohladila ho po hlavě.: "Já ti nechci hned první den udělovat školní trest Albusi. Já jen chci, abys věděl, že kouzlit se nesmí, nesmí se ani ukazovat kouzelnická hůlka mimo školu. Je to bezpečnější, protože mi nechceme, aby o nás mudlové věděli. Ale to určitě víš. To ti určitě Harry říkal." Další ženina slova zanikla v hlasitém výkřiku několika obrazů najednou: "Je to Potter. Potterovic kluk!" Žena se široce usmála: "Vidíš to Albusi, jsi slavný. Ale abychom mohli jít na slavnost, děkuji ti, že jsi zachránil svým chabým zásahem stejně starého studenta, na kterém si vyléval zlost Robertson, kluk ze Zmijozelu." Vzala Albuse za ruku a vedla ho ke dveřím. "Pojď, zařazování by mělo každou chvíli začít." Než spolu s Albusem opustila místnost, volnou rukou sáhla na poličku vedle svého stolu, odkud vzala starý, záplatovaný moudrý klobouk. Než se za Albusem a za ředitelkou Rekasiovou zavřely dveře ředitelny, zaslechl Albus slova jednoho z obrazů. Byl si jistý, že to promluvil muž za dubovým stolem: "Albus. Takové krásné jméno. Až budeš psát svému otci první dopis z Bradavic, nezapomeň se mu zmínit, že ho vřele pozdravuje Albus Brumbál." Pak se dveře ředitelny zabouchly a Albus Severus Potter už víc z obrazova hlasu neslyšel. Teprve teď si však uvědomil, že ten obraz, který mu někoho připomínal a který se představil jako Albus Brumbál byl ředitel Bradavic v dobách, kdy tu studovali jeho matka a otec. Byl rád, že jeho první den v Bradavicích začínal šťastně a vesele, nikoli zle a pochmurně.
O půl hodiny později byl ještě šťastnější. Zařazování bylo u konce a on seděl se svými spolužáky u stolu koleje Nebelvír, kde si pochutnával na hromadách dobrot. Ředitelka Rekasiová byla Albusovi tak vděčná za pomoc, že při slavnostech přidala na konto nebelvírské koleje hned deset bodů. Další školní rok začínal velice dobře, jak pro Albuse tak i pro jeho kamarády, kteří se též dostaly do Nebelvíru.