ve středisku Baldovec

Školní rok utekl jako voda v řece. Bylo pár dní před rozdáním vysvědčení a naše třída i s paní třídní vyrazila na školní výlet. O středisku Baldovec jsem slýchával hodněkrát na rádiu Haná, jak tam o něm mluví Martin Dejdar, ale ještě nikdy jsem tam nebyl. Podle internetových stránek Baldovce jsem ale usoudil, že to bude dost zajímavé středisko a tak mi nezbylo nic jiného než se těšit.

Do Brna jsem vyrazil den před odjezdem v den 26 června. Jel jsem tam i s našima, kteří mi pomohli vystěhovat internát, abych toho na konci roku nemusel domů táhnout tolik. Po vystěhování internátu odjeli a já tam zůstal sám, tentokrát i bez Joa. Na internátě bylo strašně moc poznat, že už je tu konec roku, protože tam bylo mrtvo, moc lidí tam nebylo. No ale to mi vůbec nevadilo. Kamarády jsem tam měl, takže mi večer před odjezdem na výlet utekl docela rychle.

Dne 27 června, v den výletu jsem vstal o hodinu později, než obvykle, když chodím venčit Joa. Nemít Joa byl pro mě docela nezvyk, ale zvykl jsem si rychle. Zamířil jsem dolů, na vrátnici, kde jsem prohodil pár slov s vrátnou, spořádal jsem řízek s chlebem, který jsem měl ještě z domu a čekal jsem na osm hodin.

Před osmou se do vestibulu školy začali již trousit spolužáci, s nimiž jsem měl na výlet jet. Dorazila i naše třídní, která po mě chtěla ještě podepsat nějaké papíry, na něž jsem nějak pozapomněl. Když jsme vyřídily všechny potřebné formality, které byly prý nezbytné, vyrazili jsme před školu, kde už na nás čekalo školní auto i s řidičem. Naházeli jsme do něj batohy a uvelebili se na sedadlech. Auto pro nás bylo jako stvořené. Je v něm osm míst, nás bylo přesně osm, pokud počítám i naši třídní. Jakmile se dalo auto do pohybu, začali jsme si povídat o všem možném. Nemohli jsme se už dočkat, až budeme na Baldovci, protože jak pravili spolužáci, kteří jeli i loni, prý je to tam senzační.

Cesta do střediska Baldovec netrvala ani tak dlouho. Myslím, že jsme nejeli ani hodinu, maximálně tak tři čtvrtě hodiny z Brna, pokud není moc velký provoz. Kupodivu řidič cestu znal, ani jednou jsme nezabloudili. Když jsme dojeli na místo, usadili jsme se na terase před restaurací, kde jsme obdrželi od naší třídní důležité pokyny.

Středisko Baldovec se nachází v údolí Bílé vody u prostřed lesů. Vypadalo to tam fakt parádně. Areál s různými atrakcemi, všude kolem lesy, nikde žádná dálnice, městský ruch, cvrdlikání cvrčků, vůně čerstvě posečené trávy, zpěv ptáků. Nedá mi to, abych se také nezmínil o restauraci, kde jste si mohli objednat to, na co jste měli zrovna chuť. Když to tedy shrnu, musím uznat, že atmosféra senzační, teď ještě jak to bude vypadat dál?

Na tuhle otázku jsem si nemusel klást odpověď moc dlouho. Protože ve chvíli, kdy nám třídní sdělila důležité pokyny, bylo nám dovoleno si jít prohlédnout naše ubytování. Byl jsem mile překvapen. Bydleli jsme v dřevěném srubu, který byl zařízen jako apartmán. Nechyběla tam lednička, kuchyně, koupelna ze sprchou a toaletou, elektrické vytápění, vytápění v podlaze. Senzační ubytování, které není jen tak někde. Samo-sebou mohli jsme se ubytovat v dřevěných chatkách jako skauti, ale když je možnost, tak proč si nevzít luxusní apartmán?

Už od přírody jsem strašně zvědavý. Proto, jakmile jsem si prohlédl náš apartmán, vydal jsem se v doprovodu svého spolužáka ze třídy na obhlídku areálu. Objevil jsem tenisové kurty, hřiště na míčové hry, lanové centrum, venkovní bazén, lanovku, hřiště na Paintbal a řadu dalších zajímavých atrakcí, které mě zaujaly hned, jak jsem zjistil, co jsou zač. Škoda, že jsme tu byli jen na tři dny, všechno určitě nestihneme.

A měl jsem pravdu. Po parádním obědě, který jsme si dali v restauraci, o níž jsem se už trochu zmínil jsem zjistil, že na celý pobyt zde máme naplánovaný program. O půl třetí měl začít a já se na něj už zase nemohl dočkat. Víte totiž co nás čekalo? Měli jsme jít střílet z luku.

Přesně o půl třetí jsme již stáli u stanoviště lukostřelby, kde jsme vyčkali na instruktora, který byl asi stejně starý, jako já. Jmenoval se Vojta a netrvalo dlouho a docela jsme si pokecali ve chvílích, když mi pomáhal při střelbě z luku. Naučil nás jak správně mířit, jak dávat do luku šíp a jak střílet. Samozřejmě mně musel při střílení pomáhat, protože já bych asi brzy poztrácel všechny šípy nebo bych nedopatřením někoho střelil zrovna ve chvíli, kdy by skákal do bazénu. Bazén byl sice za plotem, ale nebyl zas tak daleko a šíp by drátěným plotem prolétl jedna dvě. Všichni jsme si parádně zastříleli a dokonce se mi i povedlo za pomocí Vojtu trefit několikrát terč.

Další akce, která na nás čekala byla solná jeskyně. Byli jste někdy v solné jeskyni? Já ne a tak jsem byl na to zvědavej. Zde ji měli uměle vytvořenou, ale povedla se jim. fontánka s tekoucí vodou, která byla kupodivu slaná, sůl na stěnách i na stropě, zem pokrytá různými okrasnými kameny. Zde jsme strávili hodinu a příjemně jsme si zde odpočinuli.

Pak nás čekala večeře, při níž jsem si docela pochutnal, protože byly těstoviny v omáčce s měkkým, dobrým masem. Po večeři jsem na nějakou dobu zamířil k baru, kde jsem si dal točenou kofolu. Pak jsem se ještě odebral v doprovodu jednoho ze svých spolužáků ze třídy po areálu, kde jsme dokončili obhlídku, kterou jsme začali již po příjezdu.

Když se setmělo, sedli jsme si všichni na zastřešenou terásku před naším klučičím apartmánem, kde jsme klábosili dost dlouho. Spát jsem šel nějak kolem půlnoci.

První den jsme všichni zvládli hravě. Co přinese ten další? Druhého dne jsme začínali snídaní o půl deváté. Hned po snídani jsme se odebrali na Paintbalové hřiště, kde jsme se pustili do sportu, který byl super. Já, protože bych asi nikoho nezastřelil jsem měl při této akci doprovod, naší třídní, která se sama nabídla, že mi bude pomáhat. Než jsme se ale pustili do střílení po sobě, byli jsme navlečeni do speciálních kombinéz, na hlavu jsme dostaly helmy, které nám chránily i oči. Při Paintbalu se střílí ze zbraní, kde je nádoba na plyn, který vytlačuje ven speciálně nabarvené kuličky, které rozstříknou barvu tam, kam dopadnou. Kombinézy jsme si braly proto, abychom nebyli všichni zabarvení na našem oblečení. Byla to parádní zábava a s pomocí naší třídní jsem si dokonce i zastřílel. Bylo to prostě jako za války, normální přestřelka, akorát že kuličkami, nikoli náboji, které dokážou zabíjet. Zde jsem zalitoval, že nevidím, protože kdybych viděl, určitě bych tento sport hrál, zaujal mě.

Po Paintbalu jsme měli do oběda volno. Po obědě jsme vyrazili na výlet na zříceninu hradu Holštejn, což byla doopravdy zřícenina. Pár kamenů na kopci, nic víc. Moc zajímavostí se z tohoto výletu popsat nedá. Představte si dosti strmý, vysoký kopec, na němž jsou zbytky nějakých zdí, studna, na níž je mříž a dutá zem. Takhle jsem vnímal zříceninu hradu Holštejn. Jo a ještě na té duté podlaze rostly stromy....

Po návratu z Holštejna jsme se zastavili ve vesničce Holštejn, která dostala asi takový název po hradu na kopci v restauraci, kde jsme si dali vychlazenou, točenou kofolu. Jakmile jsme se posilnili, vrátili jsme se zpět do střediska Baldovec, kde jsme se opět věnovali odpočinku až do půl sedmé, kdy byla večeře.

Přesně v sedm hodin večer jsme vyrazili k lanovce. Nepředstavujte si normální lanovku, jak sedíte na nějaké pevné, dřevěné lavici, která vás táhne po laně nahoru nebo dolů, ani lanovku, v níž sedíte jakoby v autobuse v zastřešené kabině. Tahle lanovka vyžadovala odvahu, chuť zkusit si něco nenormálního a hlavně nebát se výšek. Proč? To hned pochopíte.

Lanovka se skládala z dvou ocelových lan, natažených mezi dvěma vysokými,dřevěnými věžemi. První věž, z níž se startovalo byla vysoká tak 30 metrů, věž, na níž se přistávalo byla vysoká tak 10 metrů. A teď jak se na takové lanovce jelo? První věc, co jsme museli podstoupit bylo navlečení se do horolezeckého sedáku. Jedná se o speciální horolezecké vybavení, které si musíte navléct. Navléká se podobně, jako kalhoty. Jedná se o takový popruh, do něhož vstrčíte nohy, a i ruce. Jste v něm navlečeni asi tak, že jako by v tom popruhu sedíte, máte jím i provlečeny ramena a na zádech máte takový koženkový potah, na jehož vrcholku je železné oko, za které se zapíná lano. Když se vám zdárně povede do tohoto popruhu navléct, je třeba si ho ještě upravit tak, aby vás nikde netlačil, abyste se v něm cítili příjemně. Lano se dá zapnout také do dvou ok, které jsou na přední straně tohoto sedáku. Záleží na tom, kam v něm budete chtít lézt. Nepamatuji si přesně, kam mi bylo lano zapnuto, když jsem jel na lanovce, ale důležité je, že jsem na ní jel a nepřišel jsem k úrazu. Jakmile jsme všichni byli navlečeni v horolezeckých sedácích a měli jsme je pořádně upravené, obdržely jsme ještě dvě železné klatky na provázcích, které jsme si zavěsili přes rameno. Pak začala jízda.

Když na mě přišla řada, znovu jsem měl pomocníka, lépe řečeno pomocnici. Naše paní třídní mi pomáhala i zde. Nejdříve mi pomohla po strmých schodech vystoupit do věže, která byla vysoká asi tak třicet metrů a pak mě tam předala instruktorovi. Ten mi z ramene sundal kladky, připevnil je na ocelová lana a pak řekl větu, kterou fakt vystihl: "Sedni si do vzduchu." A víte, že měl pravdu? Když si vemete, že jsem byl navlečen jen v horolezeckém sedáku, sednutí si do vzduchu bylo fakt výstižné. Opravdu jsem si sedl do vzduchu, seděl jsem přivázaný pomocí kladek a lana k ocelovým lanům lanovky, nic víc. Kdybych neměl horolezecký sedák, asi bych letěl, ale já ho naštěstí měl pevně utažený. Jakmile jsem se tedy usadil do vzduchu, instruktor mě odstrčil a už jsem jel. Byla to parádní jízda. Jízda, která se nedá s ničím srovnat. Jen tak v horolezeckém sedáku přivázaný na ocelových lanech, po nichž jsem jel jsem svištěl nad tenisovými kurty, nad bazénem a nad polovinou celého areálu. Přistál jsem na deseti metrové věži, kde si mě převzal další instruktor, odpoutal mě od lanovky, připoutal mě k jinému lanu a zpustil mě dolů na zem. Lanovka byla senzační zážitek, jen škoda, že o ni byl strašný zájem, protože jinak bych jel vícekrát. Takhle jsem na ní jel jen jednou, ale pokud se ještě někdy na Baldovec dostanu, půjdu na ni znova.

Po lanovce skončil náš program. Od této chvíle jsme měli volno. Odebral jsem se zase do baru, kde jsem si dal další kofolu. Obsluhující barman mě už znal, takže mi natočil kofolu, aniž bych mu o ni musel říkat. Po vypití kofoly jsem strávil příjemný večer ve společnosti spolužáků, naší třídní a ještě jedné paní učitelky, která s ní jela jako pomocnice. No a vidíte jak už jsem mimo? O druhé paní učitelce jsem se zapomněl nějak zmínit, tak jsem to napravil alespoň nyní.

A to je konec. Druhý den jsem šel spát o něco dřív, vím ale s jistotou, že půl noc to nebyla. Třetího dne ráno jsme si posbírali věci, naskládali jsme je do školního auta, které pro nás přijelo, nasnídali jsme se a vyrazili jsme zpět do civilizace.

Výlet na Baldovec se mi opravdu líbil a myslím, že se i vydařil. Po celou dobu, co jsme tam byli bylo senzační počasí, ani jednou nám nezapršelo, vybrali jsme si super dny. S výletem jsem byl naprosto spokojen a bude-li ještě někdy možnost podívat se na Baldovec, využiji ji.