Nastal den, kdy jsem sedl na nádraží v Olomouci do vlaku a vyrazil jsem směr Praha. Lépe řečeno směr Plzeň, protože právě tam jsem měl Já a můj čtyřnohý kamarád Joe namířeno. Mířil jsem na rekondiční pobyt v Třemošné u Plzně s občanským sdružením Hepa. Na tuhle organizaci jsem narazil náhodou. Jednou, den si už přesně nevybavuji jsem na internetu objevil pozvánku na rekondiční pobyt s vodícími psy s tímto sdružením. Tenkrát jsem prostě vzal mobil, vytočil jsem číslo pověřené osoby, která měla celou organizaci na starosti a domluvili jsme se na tom, že tedy nakonec pojedu též. Proto jsem vyrazil dne 17.7. vlakem do Prahy, kde jsem přestoupil na vlak do Plzně poznávat nové prostředí a také nové lidi, protože nikoho z těch, kteří jedou také jsem neznal osobně. S některými jsem si psal přes internet, ale to není ono. Joe celou cestu ve vlaku prospal, byl tedy odpočatý, když jsme dorazili na smluvené místo.
Do Plzně jsem dorazil kolem druhé hodiny odpoledne. Dobré je, že mám v Plzni tetu, takže do čtyř hodin, kdy jsme měli mít sraz před vlakovým nádražím jsem u ní strávil na návštěvě. Několik minut po čtvrté hodině odpolední jsem dorazil před nádraží, kde jsem se pustil do veselého a přátelského hovoru s Petrem Maškem, s člověkem, který tento pobyt tak nějak letos organizoval. Joe se hned skamarádil s Petrovým psem Belou a já si začal povídat se všemi, kteří už byli přítomni. Trvalo ještě několik minut, než dorazil vlak z Prahy, který dovezl další účastníky pobytu. Když jsme byli všichni shromážděni před nádražím, nastoupili jsme do tří dodávek, které pro nás byly objednány. Já, Petr a Michal, kolega z pokoje, kterému se cvičí pes Lucky jsme naskočili do nákladového prostoru dodávky společně se psy, aby se tam nebály a abychom je v případě nějakých potíží uklidnili. Když nasedli do aut i zbývající účastníci pobytu, řidiči nastartovali a odvezli nás do Třemošné, k pensionu Exodus, kde se měla odehrávat týdenní rekondice se psy.
Jakmile jsme dojeli na místo, recepční nás uvedla do recepce, kde nám rozdala klíče od pokojů. Byli jsme na pokojy čtyři. Já, Michal, o němž jsem už psal, Jarda a Zdenek. Se Zdeňkem byla sranda po celý pobyt, protože byl pravý moravák, jak jsme mu s oblibou začali říkat. Vždy si našel nějakou příležitost pro dobrý vtip, kterým nás všechny pobavil. Pension byl luxusní. Na pokoji jsme měli kuchyňku, sociální zařízení, telefon, televizor a dokonce tu byla možnost i připojit se k internetu.
Po ubytování následovala večeře v jídelně, která mi chutnala. V Exodusu skvěle vaří. U večeře jsme hovořili o všem možném, co nás zrovna napadlo.
Po večeři jsme se všichni odebrali do společenské místnosti, kde začalo seznamování, představování se. Při této příležitosti jsem zjistil, že jsem se dostal do skvělé party lidí. Všichni se smáli, bavili se a nikde nebyl ani náznak ostychu. Zdálo se mi, že se již všichni znají nějakou tu dobu, což byla nejspíš pravda. Chvíli jsem váhal, jestli se mám chovat podle společenské etikety, kterou nám vtloukali do hlav celý školní rok, co jsem v Brně, ale jakmile jsem zjistil, že se všichni chovají přátelsky, nikdo si nehraje na nějakého mrzouta či někoho, kdo by chtěl všechno mít pod palcem, osmělil jsem se a všem jsem začal tykat. Nikdo mě však nezarazil, nikomu to nejspíš nevadilo. No a tímto krokem jsem se postupně začlenil do party lidí, s níž jsem prožil skvělý týden. Když jsme se všichni představili, dostavili se ještě dvě účastnice. Helena a Ivana, dvě cvičitelky, které celý týden podle toho, jak kdo chtěl trénovali s účastníky dovednosti s vodícími psy. Představovací večer jsme zakončili u baru, kde jsme klábosili do ranních hodin.
Druhý den ráno, hned po snídani jsem vyrazil s Ivou cvičit Joa. V Brně sice maká jako šroubek, ale nějaké to cvičení pod bedlivým dozorem nikdy neuškodí. Trénovali jsme s Joem zastavování u chodníků, hledání dveří, schodů apod. I když jsme se snažili dostat do městského centra, nějak jsme nemohli najít tu správnou cestu, tak jsme trénovalis, co se nabízelo v okolí. Do centra jsem se jednoho dne taky dostal. Ne sice už s Ivou, ale s Helčou, která mě tam vzala autem. Zde jsme Joa zkoušeli z přechodů, s orientace v obchodech, vyhledání chodníků, schodů, dveří apod. Po tréninku jsme se vrátili zpět do Exodusu na oběd. Jakmile jsem vešel do pokoje, abych Joa odstrojil, všiml jsem si, že Michal dostal na starání Luckyho, takže jsme měli na pokoji o psa víc. S Luckym jsme též prožili srandovní, zábavné a i napínavé chvilky.
Odpoledne, po krátkém odpočinku jsem zjistil, že v pensionu je keramická dílna. Několik lidí od nás se dohodlo, že si zkusí něco vymodelovat a tak jsem se k nim přidal. S pomocí vidících průvodců a člověka, kterému keramická dílna patřila se mi nakonec povedlo udělat docela slušný hrnek s reliéfním K jako Karel.
Když jsem skončil s modelováním, odebral jsem se přes most za potok vyvenčit Joa. Joe je zvláštní pes. Všichni ostatní psy se do vody hrnuli skoro pořád, jakmile se u ní objevili, kdežto Joe ne. Jen jednou si v ní smočil nohy a krásně si je zabahnil, ale já byl vybaven na všechno. Po návratu na pokoj jsem mu je očistil, takže bahno nemuselo ani opadávat.
Po večeři jsme se opět sešli ve společenské místnosti, tentokrát už nikdo nechyběl, byli jsme v plném počtu. Hráli jsme soutěž, která zjišťovala, jak jsme znalí v komentovaných filmech. Petr vždy pustil ukázku z nějakého filmu a naším úkolem bylo hádat, o jaký film se jedná. Představte si, že jeden film se mi povedlo poznat podle střelby, což do dnes nechápu, jak jsem to zvládl. Za úspěšnost hádání filmů se rozdávaly různé ceny. Já vyhrál krásné, nastavovatelné vodítko pro Joa, nějaké sladkosti.
Třetího dne jsem se ke cvičení s Joem nějak nedostal, byl o to nějaký moc velký zájem. Dopoledne jsem proto strávil tím, že jsem se učil lépe poznávat pension, což se docela vyplatilo, protože jsem se v něm pak lépe alespoň orientoval. Odpoledne jsme strávili různými hrami, zábavu a hraním si se psy. Večer zase u baru, kde jsme zase klábosili dost dlouho o všem možném.
Jednoho dne jsme nasedli opět do dodávek a vyrazili jsme společně se psy na celodenní výlet, chtěli jsme na přehradu a parníkem. No a jaké bylo naše zklamání, když jsme dojeli k přístavu a začalo strašlivě pršet. Nezbývalo nám nic jiného, než se otočit a vrátit se zpět do pensionu, kde jsme byli v suchu. Cestou zpět jsme měli ale co dělat, psi už očividně nebavilo cestovat, tak se rozhodli, že budou štěkat, výt apod. Nakonec se nám je povedlo docela uklidnit, ale jednoduché to nebylo. Po návratu do pensionu jsme vyvenčily psy a vyrazili jsme s nimi do centra Třemošné na dobrou, pro mě ananasovou picu, kterou jsem si objednal. Nacpal jsem se jí tak, že jsem do sebe už nenaházel večeři, ale to je jedno. Rajskou jím skoro pořád, picu ne..
V průběhu pobytu jsme též navštívili divadlo Josefa Kajetána Tyla, kde jsme byli v zákulisí, na jevišti, v hledišti, v šatnách apod. Návštěvu divadla jsme měli i s představením v podání Moniky Maškové, manželky Petra Maška, která nám na jevišti zazpívala kousek z nějaké operní písničky.
Nebudu se rozepisovat o všem, co jsem na pobytu zažil, to by bylo strašně na dlouho, ale to, co se událo jednoho odpoledne vám tu prostě popsat musím. Poslední den, bylo to zrovna v Pátek se Helča rozhodla, že udělá nějaké psí soutěže. Stálo to opravdu za to. První, co psi museli zdolat byla překážková dráha, kterou nás museli provést tak, abychom do ničeho nenarazili. Joe to zvládl dost bravurně, ale ne tak šikovně, abych nenarazil do výškové překážky. Výškové překážky jsou ale pro vodící psy dost velkým problémem. Špatně je odhadují. Po zdárném projití překážkové dráhy jsem se ocitl v altánu, z něhož se pro tohle odpoledne stala veterinární stanice. Helča mi vysvětlila, jak psa správně držet při vyšetření, jak s ním u veterináře zacházet apod. Zase nějaká zkušenost, která se mi určitě hodí.
Když všichni prošli překážkovou dráhu, byla tu druhá soutěž. Aport rohlíku. Psovi se hodil rohlík a jeho úkolem bylo ho donést pánovi, aniž by ho snědl. Víte, co udělal Joe? Jednoduše se najedl. Hodil jsem mu rohlík, ten ho spořádal a až pak ke mě přišel. Našli se ale i psi, kteří aportované rohlíky doopravdy svým pánům a paničkám přinesli.
No a poslední soutěž se psy byla odložení před salámem. Pes se odložil, položil se před něj salám a on musel na zavolání přijít, aniž by salám snědl. Někteří psi to zvládli, ale někteří ne. Joe si nejdříve dal salám a až pak došel, ale to nevadí. Vždyť to byla taková srandovní soutěž..
Jeden večer nám dokonce hrála i country kapela, u níž jsme se příjemně pobavili a zazpívali si i pár známých písniček.
Poslední večer se konalo opékání buřtů u ohně, rozdávání cen a loučení. Já se loučil, protože jsem odjížděl hned druhého dne ráno. Nejdříve jsem si dal buřt, pak jsem si dal u baru nějaký džus, počkal jsem na rozdávání cen,kde jsem taky ještě něco vyhrál a pak jsem pronesl krátký proslov o tom, jak se mi pobyt líbil, jak jsem byl spokojen. Sám jsem se divil, že jsem nebyl z ticha. Určitě to vyznělo dost divně, ale já nedokázal jen tak sedět a poslouchat, musel jsem prostě taky něco říct. Některým se to prý i líbilo. No a nakonec jsem obešel každého účastníka, prohodil jsem s ním pár slov, potřásl jsem si s ním rukou na rozloučenou a odešel jsem spát.
Další den ráno jsem nasedl do auta, které pro mě dojelo až k pensionu a vyrazil jsem zase domů, do Olomouce.
Prožil jsem skvělý týden se sdružením Hepa. Bylo tam spousta zábavy, legrace, vtipů a všichni tam byli přátelští. Pokud bude někdy zase nějaká možnost, vyrazím s nimi na další akci, ať už bude kdekoli. Akce s Hepou vřele doporučuji. Pobavíte se a prožijete s nimi skvělé chvíle.
2024 ©