Než si začnete číst tento příběh, tento záznam, který jsem si pro vás nachystal z akce, na níž jsem byl začátkem srpna, musíte vědět, co je to Institut pentagramus. Všechny potřebné informace se dovíte na webu institutu.
Jakmile si přečtete něco o institutu, abyste byli vůbec v obraze, na jakém že to táboře jsem vůbec byl, můžete se začíst do příběhu, který tu mám pro vás nachystán.
Představte si louku, les, zpěv ptáků, šum potůčku, který se prohání svým korytem, žádné zvuky civilizace, auta, náklaďáky, žádnou elektřinu, skoro žádný mobilní signál. Všude kolem vás je les, vy jste na rozlehlé louce, vaříte si jídlo na ohni, v zemi na rozžhavených kamenech, spíte ve stanech, večery trávíte při zpěvu písniček, které se hodí k ohni. Nevnímáte civilizaci, ale vnímáte pouze pohodu a klid okolí, užíváte si volnosti, přírody a poskytovaného pohodlí. Představte si dva týdny bez internetu, elektřiny. Vžijte se do života těch, kteří přebývají v lesích. Představili jste si to všechno? Vidíte před sebou všechno, co jsem vám nyní popisoval? Výborně. Nyní jste připraveni ponořit se semnou do vzpomínek, které jsme někteří z nás zažili na Penta táboře, do vzpomínek, které nám nikdy nevymizí z paměti. Ale i vy, co jste na táboře nebyli se spolu s námi nechte pohltit našimi zážitky, podívejte se spolu s námi, jak takový Penta tábor doopravdy vypadá, nechte se unášet tím, co jsme všechno na táboře zažili a zkuste si vše co nejlépe vybavit podle poskytovaných informací, které v tomhle vyprávění objevíte. Ponořte se spolu s námi, s táborníky do mého příběhu. Do příběhu Marka Drake Petersvooda, který vám povypráví, jak se na táboře měl, s čím byl spokojen apod. Ti z vás, kteří se mnou na táboře byli si vše dokážou určitě představit do nejmenších podrobností, ale zkuste to i vy, vy, kteří jste mě na táboře nezažili. Zkuste si vybavit, jak jsem se tam asi tak zhruba měl. Věřím, že tento text, který se nyní chystáte přečíst přesvědčí některé z vás, že Penťáci jsou skvělí lidé, kteří se v dnešním světě hledají těžko. Zjistíte, že jsou přátelští, milí a ochotni pomáhat za každých situací. Můj příběh může začít...
Penta tábor začal již dne 30.7., ale v tento den jsem na tábor bohužel nedorazil, kvůli pár potížím v reálu. Když se vše úspěšně vyřešilo, vyrazil jsem dne 1.08. na cestu. Na tábor mě vezla mamka. Vše jsme naházeli do auta, nasedli jsme, nastavili jsme si navigaci a už jsme jeli. Jeli jsme po silnicích do dálav, z Moravy do Čech, do Slatiňan, kde mělo začít mé dobrodružství. Po cestě jsme několikrát přemýšleli o tom, že to vzdáme, protože nehorázně pršelo, ale nakonec jsme dojeli do svého cíle.
U nádraží ve Slatiňanech na nás čekala Amanita, která nám ukázala, jak se dostat do tábora. Trvalo nám to sice ještě pár minut, ale nakonec jsme dojeli na místo. Zastavili jsme v lese kousek od tábora, vzali jsme věci z auta a vyrazili jsme. Dobrodružství začíná...
Po příchodu do tábořiště jsem se pozdravil se všemi známými, které jsem již znal z jarního srazu v Olomouci. S Fredem, Goofim, Frankem a s ostatními. Čekalo na mě i pár nových lidí, které jsem viděl na táboře prvně, s nimiž jsem se též seznámil. S některými po příchodu, s některými později, ale nakonec jsem se dal do řeči skoro se všemi, kteří na táboře byli.
Po úvodním představování jsem se setkal s Janusem, který byl strašlivě horlivý mi pomáhat už od začátku. musím říci, že to zvládl opravdu skvěle, i když ze začátku mu to činilo trochu problémy, ale vychytal to, což oni to nakonec vychytali všichni, jakmile zjistili, jak mi pomáhat. I když musím říci, já té pomoci ani moc nepotřeboval. Maximálně doprovod, protože v lesích mezi stany mi dělalo trochu problém se orientovat.
Janus mi ukázal, kde mám stan, vysvětlil mi, jak to na táboře všechno funguje apod. Pak se mě ujala Jájinka, která mě provedla po táboře, ukázala, kde co je, řekla mi, jak se na určitá místa co nejlépe a bez nejmenších úrazů dostat a pak mě vzala na oběd. Než vám ale budu vyprávět o tom, co se dělo dál, pokusím se vám popsat tábořiště.
Tábořiště, kde se konal Penta tábor se rozkládá na louce blízko vesničky Šiškovice. Jedná se o rozlehlou louku, na niž je postaveno několik stanů s podsadou, kdo chce, může si zde postavit i vlastní stan, i když uznávám, že stany s podsadou jsou dle mě lepší. V zadní části louky je vodní nádrž, která prý slouží jako bazén. Kolem louky z jedné strany teče i potůček, který svým šumem dodává tábořišti tu pravou, pohodovou atmosféru. V přední části louky, blízko mostku přes potok, po němž se do tábořiště přichází stojí dvě dřevěné chaty, v nichž se dá schovat při nevlídném počasí. V jedné z těchto chat je dokonce i kuchyň, kde se ale musí vařit bez elektřiny, pomocí ohně. V tábořišti se nalézá i suché WC a několik umyvadel, v nichž si můžete vyčistit zuby, umýt ruce, je-li voda. V případě, že dojde cisterna z vodou, chodí se do potoka. Představte si, že jsme v tábořišti měli i famfrpálové hřiště. Ano, i Famfrpál se hrál. Tábořiště je čistě v lese, široko daleko není nic jiného než les či potok. V táboře to není přepychové jako v nějakém luxusním hotelu, žijete tu prostě jako zálesáci.
Snad jste si dokázali představit, jak to asi na louce u Šiškovic, kde se koná Penta tábor vypadá. Nyní se vraťme zpět k mým zážitkům.
Bylo to prvně, co jsem jedl z ešusu, ale zvládl jsem to. Když jsem si pochutnal na obědě, užil jsem si volno, které trvalo až do tří hodin odpoledne. Odpolední program začal nástupem, kde jsme byli seznámeni s odpolední hrou. Než vám začnu vyprávět o tom, co bylo naším úkolem, musím se ještě zmínit o tom, že jsem byl zařazen do žlutého týmu. Na táboře se totiž tento rok nesoutěžilo v kolejích, ale v pěti týmech. Byli tam žlutí, oranžoví, fialoví, růžový a zelení. No a já patřil mezi žluté. Týmy mezi sebou soutěžily o pohár soudržnosti, který nakonec vyhráli růžoví. No přejme jim to. Jsem ale rád, že žlutí byli třetí ve Famfrpálu, takže nejsem ani moc zklamán, že jsme pohár soudržnosti nevyhráli. Nebudem to vzdávat a snad se nám to povede příští rok.
Teď již víte vše potřebné a můžu se pustit do vysvětlování odpolední hry, kterou jsme po odpoledním nástupu začali hrát. Jednalo se o hru, která měla název Magie. Po táboře bylo rozvěšeno a uschováno několik papírků s kouzly i s návodem, jak se daná kouzla naučit. Většinou se jednalo o kouzla, s nimiž se lze setkat v soubojáku. Kouzla jsme se učili podle různých pohybů, které jsme museli vykonávat. Museli jsme si třeba dřepnout, tlesknout, povyskočit apod. Na rukou jsme měly fáborky různých barev, podle nichž jsme se hledali. Nějaká barva představovala šamana, další mága, další barva kouzelníka atd. Na každé kouzlo se museli sejít třeba tři šamani, dva zaklínači, jeden mág. Ti pak natrénovali pohyby, které byly nutné k naučení kouzla a pak šli své úsilí předvést porotě, která nám kouzlo uznala nebo neuznala. Za naučená kouzla jsme samozřejmě dostávaly body do poháru soudržnosti.
Touto hrou jsme se bavili celé odpoledne. Pak jsme šli na večeři, která byla vítečná, protože byly Bavorské koláčky a následně jsme si dali pauzu, která trvala tak dlouho, dokud se nepostavilo indiánské Teepee, kde jsme obvykle trávily večery při zpěvu písní za zvuku kytary.
Po postavení Teepee byl večerní nástup. Večerní nástupy byly na táboře slavnostní. Každý z nás musel mít oblečen buď kouzelnický hábit či tričko své koleje. Když někdo neměl ani jedno, tričko nebo hábit, strhly se mu body. Na večerním nástupu se vždy ve stručnosti probral den, řeklo se, co nás čeká zítra a také jsme se dověděli, co nás čeká večer, byl-li připraven nějaký program. Obvykle jsme po nástupu chodívali na nějaké stanoviště. Buď na hřbitov, kde nás Dag nutil strkat ruku do díry, odkud jsme museli něco vytahovat, nebo jsme museli vyšplhat na prudký kopec na Gerenské hory, kde nás Frank trápil zeměpisnými otázkami. Také jsme si chodívali zahrát s katem kostky, katem byl Fred. Istar, ten nás zase trápíval u Grafomanického buku, kde nás zkoušel z češtiny. Divíte se, proč jsme na ty stanoviště vůbec chodily? No chtěly jsme body. A ty se tam daly získat. Pokud byly ještě nějaké jiné večerní stanoviště, nevím o nich.
Kromě večerních stanovišť, které jsem vám již popisoval byly i stanoviště ranní. Třeba Trojkříží, které vedl Dag s Averan, nebo Aurilet pod patronátem Angelky, nepletu-li si to s něčím jiným, jestli jo, Angie promiň a nebo třeba ještě Pokusná políčka. Zde si již nepamatuju, kdo je vedl. Nyní jsme trochu odbočili, ale vraťme se nyní k tomu, co nás čekalo dál po nástupu.
Po nástupu jsme měli zase nějaké to volno. První den jsem završil tím, že jsem minimálně do jedné do rána zpíval spolu s ostatními v Teepee při kytaře písničky u ohně. Dag se nám o oheň staral, což mělo za následek, že dlouho nevyhasl. (Patron ohně to s ohněm prostě umí...)
Úterní ráno začalo svítícím sluncem a modrou oblohou, což byl příslib krásného dne. A víte, že se nám to splnilo? Den byl krásný, dokonce ani jednou nezapršelo, ale byl napínavý jako hrom. Proč bylo Úterý tak napínavé? Čtěte dál a dovíte se to.
Ráno probíhalo bez nejmenších problémů. Probudili jsme se, šli jsme na WC, vyčistily jsme si zuby, nasnídali jsme se. Prostě obyčejné, ničím nenarušené ráno, které zažíváme i doma. Po snídani byl nástup. Na nástupu jsme se dověděly, že kuchařky odmítají vařit a že máme strašný hlad. Byli jsme posláni na výlet do okolí, do nejbližších vesnic, kde jsme měli zvonit u domů a získávat od lidí nějaké recepty, které jsme měli nahrát na diktafon a pak je donést do tábořiště. Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat na cestu. Zde jsme nesoutěžili podle týmů, v nichž jsme byli po celou dobu tábora, ale ve speciálních skupinkách, do nichž jsme byli přiřazeni. Já byl ve skupince s Dallerem Tuplákem, který byl naším vedoucím, s Theodorem, S Claire a s ještě pár dalšími lidmi. Vyrazili jsme na cestu a úkoly jsme plnily docela dobře, akorát se nám povedlo trochu zabloudit. Nedošli jsme do restaurace, do níž jsme měli dojít, protože jsme zjistili, že se nám trochu pomotala trasa. Prošli jsme se několik kilometrů, pak jsme se otočili a přes louku, kopřivami, řepkou a ostružiním jsme se vrátili do tábora. Nějaké ty recepty jsme též získaly.
V táboře jsme si trochu odpočinuli, posilnili se a pak jsme vyrazili ještě nad tábor, kde nás čekalo ještě několik úkolů. Když jsme je zdárně splnili, došli jsme na vysoký kopec, na němž nás čekalo obrovské, neuvěřitelné překvapení. Představte si, že tam pro nás byly postaveny lanové překážky. Mohli jsme šplhat po lanech, vyzkoušet si i nějakou vyšší lanovou překážku s jištěním, ale nakonec tam byla největší atrakce, s níž jsem měl nejdříve trochu strach podle popisku, ale nakonec jsem se odhodlal a pustil jsem se i na ni. Proč taky ne?
Jednalo se o lanovou houpačku. Uvázali nás do horolezeckého sedáku, (jak to vypadá, to si prosím najděte na internetu(. Potom jsme vylezli po štaflích do určité výšky a začali jsme se houpat na laně. Nejdříve nás ale navinuli do příslušné výšky a jakmile to udělali, dostali jsme znamení: „Odpal se!“ U sedáku, do něhož nás nejdříve navlékli byla taková smyčka. Za tu se prostě lehce zatáhlo a už jste letěli. Letěli jste prostě volným pádem po laně. Byl to parádní, nezapomenutelný zážitek. Tahle atrakce se mi tak zalíbila, že jsem na ni šel dokonce několikrát.
Po vyblbnutí na lanech jsme se vrátili do tábora, kde jsme si odpočinuli a počkali jsme na nástup, na němž jsme se dověděli, že ze surovin, které jsme měli během našeho výletu nakoupit a podle receptů, které jsme získali jsme měli kuchařkám uvařit pochoutky. Kuchyň nám k dispozici nedali, tak jsme vařili na otevřeném ohni, ale chutnalo jim, což je důležité.
Zbytek večera jsme strávili povídáním a klábosením v Teepee.
Středeční ráno bylo též hezké a vcelku bez jakýchkoli zajímavostí až na to, že jsem se vám zapomněl o něčem zmínit. Každé ráno jsem chodil k Istarovi na zdravovědu, kde jsme se učili třeba jak pomoci někomu, když je v bezvědomí, jak zastavit krvácení z nosu apod.. To byl ranní program, který byl každý den. Jo a ještě něco. Každé ráno po poledním programu se hrál Famfrpál.
Famfrpál. Hra, kterou vídáte ve filmech Harryho Pottera, ale jak se to dá hrát? Vy, co jste na táboře nebili to nejspíše nevíte, tak se vám to pokusím trochu popsat. Představte si normální famfrpálové hřiště jako ve filmu nebo v knihách Pottera. Na dvou stranách byly do země zaraženy tyče s obručemi. Nejnižší byla za jeden bod, vyšší za dva a nejvyšší za tři body. Byli normálně tři střelci, jen jeden potloukář, brankář a chytač. Jak se hrálo? Každý, kdo chtěl hrát musel vlastnit koště, v našem případě nějakou větev, kterou si prostě držel mezi nohama, jiný výraz mě teď prostě nenapadá. Hráči běhali po hřišti a prováděli úkon podle toho, co měli na práci. Střelci stříleli góly, brankáři bránili obruče, chytač chytal zlatonku a potloukář vybíjel potloukem soupeře. Když chytač chytil zlatonku, měl dvě trestné střílení na soupeřovu branku, takže si mohl nabrat jeho tým body, když dal gól. Chcete-li se o Famfrpálu dovědět víc, pojeďte příští rok s námi na tábor.
Středeční odpoledne bylo také dost náročné. Týmy běhaly překážkovou dráhu, na níž ztratil někdo zrak, ochrnula mu noha, přestal slyšet apod. Samozřejmě v rámci hry, nikoli doopravdy, kdyby tahle myšlenka někoho napadla. Na konci dráhy dorazily ke stromu, který jim všechny neduhy vyléčil.
Po středeční večeři jsme zase měli nějaké to volno, pak následoval už tradičně večerní slavnostní nástup a pak jsme myslím vyrazili na nějaké to večerní stanoviště, myslím, že to byl zrovna hřbitov.
Čtvrtek proběhl ze začátku bez nejmenších problémů až na odpoledne. Po odpoledním nástupu jsme byli vysláni do lesa, kde jsme měli ukryté kuře, brambory, koření a všechno, co nám umožní si uvařit večeři. Když jsme všechno úspěšně našli, vrátili jsme se do tábora, kde jsme měli vyhloubit díru v zemi, rozžhavit kameny nad ohništěm a na rozžhavených kamenech v alobalu si udělat večeři. Vše jakžtakž šlo až do chvíle, kdy začalo pršet. V ten moment jsme to někteří vzdali, vyčkávat u díry v zemi, než se kuře upeče se nám v dešti fakt nechtělo, a proto jsme se vydali do Teepee se schovat. Nakonec naše odpolední úsilí dopadlo tak, že jsme se navečeřeli v Teepee s jinou skupinkou, protože musím přiznat, že se nám naše podzemní vaření nějak moc nevydařilo. Večer jsem strávil s některými v chatě, kde jsme zpívali při kytaře.
A nastal Pátek. Můj poslední den na táboře, protože v Sobotu jsem musel odjet zpět domů, kvůli nějakým záležitostem v reálu. Páteční ráno probíhalo jako obvykle docela v klidu. Ranní vstávání, výprava na suché WC, čištění zubů, snídaně, ranní program, Famfrpál. Až zase odpoledne to začalo být tentokrát opravdu hodně zajímavé.
Byla pro nás připravena hra Den Trifidů. Spočívalo to v tom, že všem se zavázaly oči, kromě vedoucího skupinky, který nás vedl. Nejdříve jsme se vydali do lesa, kde jsme museli splnit několik úkolů. se zavázanýma očima jsme se museli vyhnout zákeřnému, hýbajícímu se kyvadlu, prolézt nastraženou provazovou pavučinou, přejít potok, lehnout si na zem před házejícími míčky, což byl jako ten Trifid a když se zařvalo plyn, museli jsme vylézt kousek vždy na nějaký strom, abychom se nedotýkali po nějakou dobu země. Po návratu do tábora jsme se museli po slepu najíst, nasbírat dříví a rozdělat oheň. Což o to. Já to zvládl hravě, protože jsem na to, že nevidím zvyklý od narození, ale někteří měli trochu i potíže. Nakonec se to ale všem zalíbilo, což jsem byl rád. Alespoň si též zkusili, jaké to je, když nevidíte, co je vedle vás, před vámi, pod vámi apod.
Po téhle hře jsme se po večeři sešli v Teepee, kde jsme si o zážitcích z téhle hry popovídali, sdělili jsme si své dojmy, pocity atd. No a to je konec.
V Sobotu ráno jsem se ještě nasnídal, byl na poslední zdravovědě a po obědě, před odpoledním programem jsem už bohužel musel frčet domů, kvůli reálným záležitostem. Na táboře jsem byl sice jen týden, ale ten týden byl skvělý. Zážitky, které jsem zažil na tomhle táboře jsem nezažil na žádných akcích, na kterých jsem už za svůj život byl. Penta tábor a Penťáci jsou prostě super. Pokud mi do toho příští rok nic nevleze, pojedu znovu.
Táborníci! Doufám, že se vám se mnou tábor líbil a že se už těšíte tak jako já na příští rok, na další překvapení, která si pro nás vedení přichystá.
Zážitky z Penta tábora 2011 jsem sepsal podle toho, co jsem si pamatoval já, Mark Drake Petersvood.