Po lesní cestě kráčel vysoký mladík. Dlouhé vlasy mu spadaly do čela, zelenýma očima se bedlivě rozhlížel sem a tam. Byl oblečen v jednoduchém nazelenalém plášti, kožených, pohodlných botách a v širokých, starých, na několika místech potrhaných kalhotách. V ruce nesl podivný, dřevěný kufřík, ve kterém to podivně chrastilo. Usmíval se. Vypadalo to, že oplývá dobrou náladou. Sem tam se zastavil, zaposlouchal se a pak kráčel dál. Pod jeho kroky sem tam praskla nějaká suchá větvička, ale jinak byl v lese, kterým muž kráčel klid. Na obloze nebyl ani mráček. Byl krásný, letní den. Muž si pro svůj úkol, který chtěl splnit nemohl vybrat krásnější den. Přehodil si podivný kufřík do druhé ruky a zastavil se. Sklonil se a chvíli pozoroval lesní půdu. Po chvilce se znovu narovnal, zaposlouchal se a bedlivě se rozhlédl. Chvíli setrval v klidu. Když si ověřil, že se nikdo v blízkosti nenachází, na místě se prudce otočil. Lesem se rozlehlo hlasité prásk! Kdyby se teď někdo díval z nějakého úkrytu blízko místa, kde se ozvalo to hlasité prásknutí, dostal by šok. Po muži, který stál na lesní cestě po hlasitém prásknutí nebylo ani památky. Muž zmizel.
V malé vesničce, která byla ukryta v dolíku mezi vysokými skalami někde ve Skotsku byl klid. Všude probíhal obvyklý denní ruch. Ženy loupaly brambory, muži pracovali na polích a děti si hrály mezi domy. V jedné uličce, blízko starého hostince, kde pracoval starý hostinský si hrály 4 děti. Dvě dívky a dva kluci. Dívky seděly na dřevěné lavičce a pletly si věnce z květů, které natrhaly za vesnicí, kluci stáli vedle sebe a pozorovali hostinského, jak táhne do hostince sud plný jakési tekutiny. Kluk, který měl zrzavé vlasy, dlouhý nos, černé oči ave tváři zlostný, prohnaný výraz se otočil směrem, kudy kráčel hostinský a zavolal na něj: "Pane. Nechcete pomoct?" Hostinský se jen otočil, kývl dětem a odpověděl: "Ne, jen si pěkně hrajte. To zvládnu sám." Pak hostinský pokračoval k hostinci a dětem nevěnoval sebemenší pozornost. Po chvíli za sebou přibouchl dveře hostince a byl ten tam. "Ten nikdy nechce pomoct." zabědoval kluk a otočil se ke svému kamarádovi, který ho bedlivě pozoroval. "Co myslíš Godricku. Je to normální?" Optal se kluk svého kamaráda a bedlivě čekal, co odpoví. Kluk, kterému otázka patřila se otočil. Byl vysoký, hubený, měl krátké vlasy a široký úsměv na tváři. Vypadal bez starostně. Na svět se díval jasnýma, modrýma očima. Usmál se a odpověděl: "Salazare. Kdo by od tebe chtěl pomoct? No řekni. Já určitě ne." Salazar se po Godrickových slovech rozzuřil. Místo dalších slov, kterými chtěl Godricka zahrnout se sehnul, zvedl ze země kámen a vší silou jím po Godrickovy hodil. Godrick to předpokládal. Prudce se otočil, vyhnul se ráně kamenem a padl na zem. Kámen minul svůj cíl a o chvilku později narazil do zdi domu, která byla na konci uličky a uzavírala cestu dál. "Tohle děláš vždycky ty nemehlo. Myslíš si, že ti to pomůže." řekl Godrick Salazarovy, když se zvedal ze země. "Nechápu, co tím jako chceš dosáhnout. Chceš mě zmrzačit?" Salazarovi v očích zlostně zablesklo. "Jo, chci tě zmrzačit. Myslíš si, že jsi chytrej. Ale to tak není. Hraješ si jen na dobrodruha, ale jinak jsi blbec." Význam svých slov doplnil Salazar tím, že se na Godricka šíleně zamračil a zaťal ruce v pěst. Godrick se jen usmál: "Ale nech toho Salazare. Stejně ti ty vyhrůžky nepomůžou. Co myslíš Roveno?" otočil se Godrick k dívce, která měla štíhlou, krásnou postavu a mírný, klidný úsměv ve tváři. Rovena se na Godricka Podívala a pak řekla jasným, klidným hlasem: "Znáš Salazara. Má takovou povahu. Každý z nás je jiný. To nelze změnit. Musíme jen doufat, že se časem změní. Všichni se můžeme časem změnit. Jsme ještě děti a celý život máme před sebou." Rovena se po těchto slovech na Godricka usmála. Ten jí úsměv oplatil a řekl: "Jsi moudrá Roveno. Kéž bys měla pravdu." Pak se otočil zpět k Salazarovi. "Slyšels co řekla Rovena?" Salazar přikývl, ale odfrkl: "Pche. Moudrost. To je toho. Já jsem zase bojovnej a nic si nenechám líbit. Když mě někdo naštve, má semnou co dělat. Použiju sílu. Ta je důležitější než nějaká moudrost." Aby dokázal, jak to myslel, zvedl ze země další kámen a hodil ho o zeď. "Síla je síla. Tu žádná odvaha, chytrost ani moudrost nemůže nahradit. Chápete to?" Obrátil se na ostatní tři děti a šlehl po nich nenávistným pohledem. "Jste hlupáci." Vykřikl a zaťal ruce v pěsti. Rovena, Godrick a třetí dívka, která byla pomenší, měla černé vlasy, krátký nos a ve tváři odhodlaný výraz, se na Salazara dívaly nepřítomným pohledem. Nakonec promluvila třetí dívka, která dosud neřekla ani slovo: "Salazar je Salazar. S ním už nic neuděláme. Ale proč se s ním dohadujete? Každý je jiný. Nikdo není stejný a jeho chování nelze změnit. Chovejme se k němu ale přátelsky. Každého musíme brát takový, jaký je." Rovena se na třetí dívku pousmála a pak řekla svým klidným, jasným hlasem: "To je zajímavé. Godrick má rád odvahu, já mám moudré řeči, ty Helgo máš ráda všechny bez rozdílu a Salazar spoléhá na svoji sílu. Jsme zajímavá parta dětí nemyslíte?" Salazar, Godrick a Helga se na Rovenu podívali s úsměvem. "Krásně řečeno." řekli všichni tři najednou.
Náhle se ozvalo hlasité prásk! Godrick se zprudka otočil směrem,odkud se prásknutí ozvalo a vyvalil oči. Kousek před dveřmi hostince se náhle objevil jakýsi muž. V ruce držel dřevěný kufřík a ve tváři měl široký úsměv. Byl to tentýž muž, jaký zmizel v lese, ale to děti nemohli tušit...
Godrick se oddělil od skupinky dětí. S podivným výrazem ve tváři, který byl plný odhodlání zamířil rovnou k neznámému, který se tu tak náhle objevil. Muž stál u dveří hostince a čekal na něj. Když k němu Godrick došel, muž natáhl ruku a pozdravil Godricka mírnou úklonou. Dříve, než Godrick stačil cokoli říct, muž ho předešel: "Jsi Godrick viď?" Godrickovi se ve tváři objevil překvapený výraz a tiše řekl: "Ano jsem." Muž se usmál a došel až k němu. "Rád tě poznávám Godricku, odvážný chlapče. Vím, že máš rád odvahu." Godrick nebyl schopen slova, ale po chvilce se zeptal: "Ale jak to víte? Kdo vám řekl, jak se jmenuju? A jak víte, že jsem odvážný?" Muž se nepřestal usmívat, místo toho se otočil a pohlédl přímo na zbývající tři děti, kteří Godricka zaujatě sledovali a ve tvářích se jim zračil podivný, nechápavý výraz. "Helgo, Salazare a Roveno. Pojďte k nám." řekl muž klidně a mávl na děti. Helga, Salazar a Rovena se však nehnuli z místa. První se vzpamatoval Salazar. Sehnul se, zvedl ze země kámen a chystal se ho mrštit po neznámém muži, v tom však ale zasáhl Godrick. Postavil se před neznámého a ostře zvolal: "Salazare. Nech toho. Nemusíš všem ukazovat svou sílu. Odhoď ten kámen." Salazar neochotně poslechl, ale z očí mu sršely blesky nenávisti. "Však já tě jednou dostanu ty odvážlivče. Pouštět se s každým do řeči to se ti jednou vymstí." rozzlobeně promluvil k Godrickovi a kámen hodil opět do zdi. Muž postoupil v před, postavil na zem kufřík a pak znovu promluvil. Godrick a ostatní tři děti ho sledovali zaujatým pohledem. "Jste Godrick, Salazar, Rovena a Helga. 4 děti, kteří mají různé vlastnosti. Godricku. Ty jsi odvážný, Salazare ty jsi bojovný chlapec a máš rád jen sílu, Roveno ty jsi moudrá a Helgo. Ty máš dar ze všech největší. Uznáváš všechny. Nezáleží ti na tom, jací lidi jsou a to je dobře. Dnešním dnem se mění váš život. Přestáváte být mudly." Muž se odmlčel. Děti na muže nechápavě zírali. Najednou se Helga zeptala: "Mudly? co to je?" Muž se jen usmál. "Mudla je ten, kdo neumí čarovat." řekl muž klidně. Helga vykulila na muže oči, ale dříve, než se stačila něco zeptat, předběhl ji Salazar: "Jste blázen. Nikdo neumí čarovat. Kouzelníci neexistují." Že ne?" Opáčil muž a vytáhl z kapsy svého pláště podlouhlou hůlku. Mávl jí a cosi zamumlal. Lavička, která stála opodál se vznesla do vzduchu, přelétla vzdálenost, která ji dělila od dětí a muže a dopadla nehlučně na zem vedle Roveny. Všechny 4 děti vykulili na lavičku oči. "Páni." Vydechl úžasem Salazar, kterému po tomto kousku zmizela z tváře bojovnost. "To jsou fakt kouzla. Nikdy jsem netušil, že kouzelníci opravdu existují." Muž se jen pousmál a hůlku schoval do kapsy. Pak veze slova otevřel kufřík a vytáhl z něj 4 podobné hůlky. Jednu podal Roveně, druhou Salazarovi, třetí Helze a čtvrtou podal Godrickovi. Pak kufřík zaklapl a znovu promluvil: "Jste kouzelníci. Věřím, že jednou dokážete velké věci, ale to chce čas. Jednoho dne budete slavní, nejslavnější kouzelníci a čarodějky za dlouhé období existence kouzelnického světa. Nikdo na vás nikdy nezapomene. A teď." Muž se odmlčel a z kapsy pláště vytáhl svitek pergamenu, na kterém byla zlatá pečeť ve tvaru kouzelnické hůlky. Tento svitek podal Roveně. "Opatruj tenhle svitek. Jednoho dne vám přinese slávu. Já Ollivander, první výrobce kouzelnických hůlek se s vámi loučím." Po těchto slovech se muž na místě otočil, vzal si svůj dřevěný kufřík a z hlasitým Prásk! zmizel. 4 děti nechápavě stáli v uličce, v rukou držely podivné hůlky a nebyli schopni slova. První, kdo promluvil byl Godrick: "Myslíte, že to, co nám ten Ollivander řekl je pravda? Opravdu jsme kouzelníci?" Ostatní tři děti na Godricka pohlédly a pronesli za ráz: "Uvidíme časem." Rovena si zastrčila podivný svitek do kapsy svého pláště a hůlku do druhé kapsy. Salazar, Helga a Godrick udělali totéž. Pak se na sebe podívali, usmáli se a rozešli se k domkům, kde každý z nich bydlel.
Ollivander měl pravdu. To, co řekl se potvrdilo. Rovena, Salazar, Helga a Godrick byli opravdový kouzelníci. Magii objevil Salazar, když zkoumal svou hůlku. Jen tak zkusmo jí mávl a vyjekl údivem, když ze špičky hůlky vylétly zlaté jiskry a do těla se mu rozlilo příjemné teplo. Okamžitě se rozběhl za Helgou, Rovenou a Godrickem, kteří seděli na louce za vesnicí a kochali se krásou přírody. Jakmile jim řekl, co se mu stalo, ostatní děti také vytáhly své hůlky, které nedávno dostali od Ollivandra a mávli jimi. Stalo se přesně to, co popisoval Salazar. Z jejich hůlek také vyšlehly zlaté jiskry. Takhle 4 děti zjistili, že mají opravdové magické schopnosti. Svou magií šetřili. Využívali ji jen tehdy, když byli sami a na blízku nebyli ani jejich rodiče. V magii se zdokonalovali. Kouzla jim šla lépe a lépe, až za několik let ovládali magii tak dobře, že podle ní dokázali prakticky cokoli.
Po několika letech děti dospěli. Stali se z nich pohlední, mladí lidé, plní odhodlání, odvahy, moudrosti a chytrosti. Salazar byl pořád zachmuřený, z očí mu sršely blesky a pořád tvrdil, že síla je to nejdůležitější, co může existovat. Rovena se stala velice krásnou, moudrou ženou a velice ráda moudře radila všem, kdo to potřeboval. Godrick byl stále odvážný a pomáhal tam, kde byla odvaha důležitá. Sem tam chytil vesničanům stádo ovcí, které uteklo, sem tam pomohl chytit zloděje, který se snažil ukrást slepice. Odvaha u něj neznala meze a velice rád podnikal nebezpečné výpravy, kde se pořád něco dělo. Helga byla stále přátelská ke všem a bylo jí úplně jedno, jací lidi jsou. Pomáhala každému, když to bylo v jejích silách. Nevadilo jí, že pomáhá hlupákovi, který nedovede ani do šesti napočítat, nevadilo jí, že poradila starostovi vesnice, nevadilo jí, když o ní lidé říkali, že je zakřiknutá a moc nechodí do společnosti, nevadily jí pomluvy. Nevadilo jí nic a všem se snažila vyjít vstříc. I když byli všichni 4 různí, pořád drželi pospolu. s tím, že jsou kouzelníci a čarodějky se nikde nechlubili a nevytahovali se tím. Dokonce ani Salazar, který měl svou zlou, krutou povahu magické schopnosti dokázal před ostatními udržet v tajnosti. Kdyby totiž lidé ve vesnici, kde Rovena, Salazar, Helga a Godric bydleli věděli, že mají mezi sebou opravdové kouzelníky, dopadlo by to s našimi čtyřmi hrdiny dost zle. Proto, když si chtěli naši čtyři hrdinové vyzkoušet nějaké nové kouzlo nebo si jen tak popovídat o kouzlech, scházeli se na prostorné louce za vesnicí, kde byl klid a moc lidí z vesnice sem nechodilo. Abyste se totiž na louku mohli dostat, museli byste vylézt velice prudký a vysoký kopec a proto na tuhle louku skoro nikdo nechodil. V den, kdy se tu Helga, Rovena, Salazar a Godric sešli bylo pošmourno. Na obloze se táhly černé mraky, foukal studený vítr a každou chvíli to vypadalo, že se zpustí pořádný liják. Naši 4 hrdinové se usadili do trávy, dívali se na oblohu a přemýšleli. Po krátké chvíli se zvedla Rovena a prolomila mlčení. "Přátelé. Když jsme byli dětmi, potkali jsme kouzelníka, který nám daroval kouzelnické hůlky. Netušili jsme, že umíme čarovat, ale jak sami víte na konec se ukázal pravý opak. Od těch dob, kdy jsme byli dětmi uplynulo hodně času. Od těch dob, kdy jsme objevily své magické schopnosti utekl už taky nějaký ten rok a přiznejme si, že jsme za tu dobu nasbíraly hodně kouzelnických schopností." Rovena se odmlčela. Chvíli spočinula pohledem na tvářích Godrica, Helgy a Salazara, pak sáhla do kapsy svého pláště a vytáhla starý svitek, na kterém ještě stále zářila pečeť kouzelnické hůlky. Salazar zvedl oči ke svitku a řekl: "Ten svitek. Co s ním? Nějak jsem na něj zapomněl." Rovena pozvedla svitek a natočila ho tak, aby byla vidět pečeť. Pak vytáhla z kapsy hůlku, klepla na pečeť a ta se rozlomila. Svitek se rozvinul. Ze svitku začal vycházet tlumený jas. Helga vykřikla úžasem a zašeptala: "Svitek, který z nás udělá slavné kouzelníky a čarodějky. Tak to povídal ten Ollivander ne?" Ostatní přikývli. Rovena se otočila, nadechla se a začala předčítat to, co bylo ve svitku psáno zlatým písmem. "Volám moudrost, volám chytrost, volám odvahu a zlobu. Hrad, který má vzniknout ať vznikne. Sídlo, které bude magie plné a dobru zasvěcené. Ať vznikne věc, která poslouží dobré věci, přijme nás a ať neshoříme v peci. Já a mi tři přátelé, budeme hradu vládnout vesele. Mi silný hrad z magie postavíme a kouzlům a magii nové nadšence naučíme. Ať se stane, co se stát má, Ať se stane to, co na nás tak dlouho čeká." Sotva Rovena dočetla, stalo se něco strašného. Na obloze, která byla ještě pořád zatažena černými mraky se objevilo jasné, mléčné světlo. 4 kouzelníci na tento úkaz hleděli s údivem. Pak se stalo ještě něco. Zvedl se teplý, ale silný vítr. Než se naši 4 hrdinové nadáli, vítr je odfoukl dolů, pod kopec na cestu k vesnici. Pak sjel z oblohy blesk, zaburácel ohlušující hrom, země se zachvěla a světe div se. Na vysokém kopci, kde ještě před chvílí byla travnatá louka stál velkolepý hrad, obklopen vysokými zdmi, hlubokým příkopem a spoustou věžiček. Hrad byl krásný. Helga, Rovena, Salazar a Godric na tento magický úkaz zírali s úžasem. Hrad, který vystavěla magie. Všichni 4 se okamžitě pustili do kopce a běželi k hradu. Železná, krásně zdobená brána, kterou hlídaly dva velkolepí, kamení kanci se před našimi čtyřmi hrdiny otevřela dokořán. Náhle se ozval hlas, který přicházel odnikud. Ten hlas naši 4 hrdinové nikdy předtím neslyšeli, ale věděli, že patří někomu, kdo napsal svitek, který jim předal Ollivander. Hlas řekl: " Vítejte v Bradavicích, škole čar a kouzel. Založili jste tuhle školu a snažte se, aby oplývala dobrem. Učte nové kouzelníky a čarodějky moudrosti, chytrosti, odvaze, krutosti, nenávisti a zlobě. Jste vyvolení. Kouzelnický svět je vám velice zavázán." Pak hlas utichl. 4 přátelé stáli u železné brány a zírali s úžasem na hrad. První se z tohoto šoku vzpamatoval Godric. Vstoupil do hradní brány a pronesl. "Já si beru Nebelvír. Tvořím kolej, kde budu učit ty, jež odvahou budou nadaní." Pak se uklonil, a vykročil do útrob hradu. Když Godric zmizel, vstoupila do hradní brány Helga a řekla: "Já si beru Mrzimor. Tvořím kolej, kde budu učit ty, kteří do žádné z ostatních kolejí nezapadnou. Budu tam učit každého. Přátelím se se všemi." Také se uklonila a zamířila do útrob hradu jako Godric. Potom vstoupil do hradní brány Salazar, který řekl: "Já si beru Zmijozel. Tvořím kolej, kde budu učit ty, kteří budou krutí, budou vládnout silou a budou mít rádi nenávist a zlobu." Uklonil se Roveně a zmizel také v útrobách hradu. Poslední vstoupila do hradní brány Rovena, která pronesla: "Já si beru Havraspár. Tvořím kolej, kde budu učit ty, kteří budou moudří a chytří." Uklonila se a zmizela také v útrobách hradu. Jakmile tato slova naši 4 hrdinové vyřkli, znovu zaburácel hrom a brána hradu zapadla. Na bráně se objevila tabulka, kde je do dnes zlatým písmem psáno Škola čar a kouzel Bradavice.
Od těch dob, kdy Bradavice vznikly uplynula další léta. Jak Ollivander předpověděl, Rovena, Salazar, Helga a Godric se stali slavnými kouzelníky. Netrvalo dlouho a o hradu, který vznikl na kopci za vesnicí kdesi v horách ve Skotsku se začalo povídat všude. Mudlové. Ti nic neviděli. Byli jen vyjevení z toho, že nad vesnicí na kopci je nějaká zřícenina, která tam dříve nebyla. Většina mudlů se zbláznila, sotva zříceninu hradu spatřila a raději opustila vesnici. Mudlové viděli zříceninu, ale pro kouzelníky a čarodějky to žádná zřícenina nebyla. Pro ně to byla slavná škola čar a kouzel, kterou vedli ti nejlepší zakladatelé, jací v kouzelnickém světě existovali. Kouzelníci a čarodějky viděli místo zříceniny velkolepý hrad. Jakmile Mudlové opustili vesnici pod hradem, nastěhovali se do ní kouzelníci a čarodějky, takže z obyčejné mudlovské vesnice vznikla kouzelnická vesnice, která od těch dob nese název Prasinky.
V bradavickém hradě šlo vše jako na drátku. Helga, Rovena, Salazar a Godric byli ve svém živlu. Řadu let učili mladé kouzelníky a čarodějky magii, každý ze čtyř zakladatelů si vedl svou kolej. Helga Mrzimor, Godric Nebelvír, Salazar Zmijozel a Rovena Havraspár. Vše šlo dobře, vypadalo to, že jejich záměr naučit kouzelníky magii nemůže nikdo narušit, ale bohužel se to jednoho dne stalo. Salazar, který se ani za tu dobu, co byl v Bradavicích nezměnil, pořád měl svou krutou, zlou a nenávistnou povahu jednoho rána zmizel. Proslýchá se, že propadl svodům černé magie, ale s určitostí se to neví. První, koho to napadlo byl Godrick, který jako první zjistil, že Salazar už na hradě není. Jakmile Godrick Salazara nikde nenašel, rozeběhl se do velké síně, což je místnost, která slouží jako hodovní síň, jídelna a hlavní sál hradu, kde se pořádají různé slavnosti, plesy a podobně. Godrick měl štěstí. Rovenu a Helgu našel u čestného stolu, který stál v přední části síně, jak si pochutnávají na nějakých specialitách, které připravila hradní kuchyně. Okamžitě k oběma ženám zamířil a šeptem jim řekl, co zjistil. Helga i Rovena se zachmuřili, ale nakonec řekla Rovena: "Bylo jen otázkou času, kdy se tohle mělo stát. Salazar se nezměnil. Pořád byl krutý a zlý. Toho už neuvidíme." Godrick se na Rovenu podíval a řekl: "No je to škoda. I když byl Salazar zlý, byl to náš kamarád. Je smutné, že se tak zachoval. Ale co teď?" Rovena se zamyslela, ale než stačila otevřít ústa, aby něco řekla, vložila se do rozhovoru i Helga, která si právě vložila do úst sousto jakési ryby. Polkla, napila se džusu a promluvila: "Stalo se. Ale myslím si, že bychom si to tak neměli brát. Salazar byl zlý, ale to nic nemění na tom, že nebyl hodný. Každý děláme chyby. Ale teď, když tu Salazar není, musíme určit někoho, kdo bude vybírat studenty do kolejí. Mi to už nezvládneme, když nejsme čtyři. Ale kdo to bude?" Godrick a Rovena se na Helgu podívali s úsměvem. Pak řekl Godrick: "To je jednoduché. Sledujte." Sundal si z hlavy klobouk, který pořád nosil, zatočil nad ním svou hůlkou a pronesl temná, podivná slova. V místnosti se na okamžik objevil závan teplého vzduchu, pak klobouk prosvítil jasný, červený paprsek a pak vše utichlo. Godrick pozvedl klobouk a pravil: "Tento klobouk jsem naplnil magickou silou. Každý, kdo si ho nasadí na hlavu se od něj dozví do jaké koleje patří. Naše práce je u konce. To, co bylo naším posláním jsme splnili. Stvořili jsme školu čar a kouzel, ale teď už je to jen na kouzelnících, jak si školu povedou. Ano, budeme to tu vést, ale po naší smrti musí škola fungovat dál. Tento klobouk bude všem naše činy připomínat. Ať žije moudrý klobouk." Když Godrick domluvil, Rovena i Helga zatleskali a zajásali. Pak řekla Rovena: "Moudře jsi promluvil Godricku. Tahle škola musí přetrvat staletí."
Jak řekla Rovena, tak se také stalo. Naši 4 hrdinové vedli s pomocí moudrého klobouku školu dlouhá léta. Nicméně jednoho dne opustili tento svět. Zemřeli stářím, jako každý. Nesmrtelní nebyli. Škola ale funguje dál. Od těch dob, kdy žili Helga, Godrick, Salazar a Rovena uplynulo už mnoho let, ale škola se pořád drží toho, že rozřazuje studenty do kolejí podle moudrého klobouku, který asi přetrvá na věky. Ve vedení školy se vystřídalo spousta skvělých ředitelů a ředitelek, spousta skvělých profesorů a profesorek. Škola se pořád drží cesty dobra, černá magie se tu neučí. Do Bradavic pořád přicházejí slavní kouzelníci a čarodějky a učí se magii. Bradavice jsou velice známé a proslýchá se, že je to nejlepší kouzelnická škola v celé Británii.
2024 ©