Jak jsem se stal metamorfomágem?

Jak jsem zjistil, že jsem metamorfomág?

Je to už pár let, kdy jsem zjistil, že mám tuto možnost. Stalo se to velice zajímavým způsobem. Tenkrát bylo léto a já i s mou trpasličí rodinkou vyrazil na výlet do teplých krajů, do tropických lesů. Chtěli jsme se setkat s kamarády trpaslíky, kteří tam bydlí a jsou zvyklí na takové teplé podnebí.

Když jsme dorazili na místo už se smrákalo. Trpasličí dům byl hluboko v podzemních chodbách pod hustým porostlým pralesem a než jsme našli vchod, tak byla již obrovská tma. Odsunuli jsme kamennou desku, kterou byl zakryt vchod a začali jsme sestupovat po krásně vyřezávaných kamenných schodech do hlubokého podzemí. Jak to již bylo u nás zvykem čekali jsme chlad, ale nic takového se nedostavilo. Ve vstupní chodbě, která se nacházela několik stop pod námi byl shon trpaslíků, halas a hluk. Když jsme seskákali po posledních stupních schodiště zjistili jsme, že se nacházíme u prostřed široké chodby, kde byly stěny pokryty krásnými trpasličími kresbami. Všude kolem stěn dlouhé chodby stály řady trpaslíků s pochodněmi v rukou. Provolávali nám slávu a vítali nás. Byli jsme z toho silně překvapení. Než jsem stačil otevřít ústa, abych se zeptal proč nám provolávají takovou slávu, dyť jsme jen obyčejní trpaslíci tak z řad vystoupil král trpaslíků této země a promluvil.

"Vítejte nám, vítejte vy šlechetní trpaslíci z rodu anaretských, z rodu trpaslíků anaretu. Je nám velkou ctí, že jste zavítali do naší země, radujte se, hodujte a buďte vítáni." Potom král trpaslíků zdejší země provolal sláva a švihl svou ohromnou zlatou sekerou ve vzduchu.

V té chvíli se ze všech stran ozvalo "Sláva kamarádům trpaslíkům, sláva!" Byly jsme ještě překvapeni, ale ne dlouho.

Najednou se otevřely jedny krásně vyřezávané dveře a z nich vyšla krásná trpaslice v krátkých šatech. Přistoupila ke králi trpaslíků a rozplakala se. "Můj králi stalo se neštěstí. Můj synek trpaslojek spadl do hluboké větrací šachty a mí dva synové, které mi ještě zbyli se ho bojí vytáhnout. starý děd říkal, že šachta je tak hluboká, že je hodně moc metrů pod povrchem naší země a že dole je žhavý vzduch, který roztaví vše, co tam upadne. Z té šachty prý jde tohle teplo do naší říše. Pomoz můj králi." Po tomto dlouhém proslovu trpasličí žena upadla na zem a omdlela. Trpasličí král se ohlédl, přikázal svým dvou rádcům, aby šli do místnosti, odkud žena vyšla a pomohli dvěma synům vytáhnout malého trpaslíka ze šachty. Dva rádcové odešli, ale nevrátili se již. Po chvíli vyšel mladý urostlý trpaslík a oznámil " Vaši dva rádcové můj králi spadli do stejné šachty jako můj malý bratr." Pak mladý trpaslík odešel. Z řady trpaslíků už nikdo nevystoupil a král oznámil, že to je již konec, ať se rozezní smutné písně na počest malého trpaslíka.

V tom ale jsem se zvedl já, ubohý cizinec a návštěvník tohoto království a nedbaje pohledů ostatních jsem předstoupil před krále a pravil jsem. " Drahý králi, dovol mi, abych se pokusil o záchranu toho malého trpaslíka. Přec jen pocházím z rodu anaretských, z rodu pentagramu, takže umím i nějaké ty nevídané věci." Král se zamyslel a pak svolil. Usmál jsem se na přítomné a prošel otevřenými dveřmi.

Ocitl jsem se v rozlehlé místnosti, kde svítily tři pochodně v ozdobných držácích. U prostřed místnosti jsem si všiml odkrytého úzkého otvoru v podlaze. Kamenný poklop, který otvor zakrýval byl odsunut stranou. U otvoru stál mladý trpaslík a ještě nějaký starý trpaslík, který se díval do temnot hlubokého otvoru a mumlal. Přistoupil jsem blíže a představil jsem se mu. Trpaslík se otočil a pravil. " Vítej nám cizinče. Jdeš již ale pozdě, našemu malému synovi není již pomoci, protože upadl do horkuli, jak nazýváme tuto šachtu. Jsem ti zavázán, že se chceš pokusit o nemožné ale raději odejdi sic nechceš skončit jako královi dva rádcové a můj trpaslojek." Zastoupil mi cestu a nechtěl mě pustit blíž. Ale já se nedal. po desetiminutovém přemlouvání mě starý trpaslík přeci jen pustil k šachtě.

Když jsem se naklonil do hloubi šachty zjistil jsem, že ze šachty vychází ohromný žár. Ani ne moc hluboko jsem zaslechl tiché "Pomoc dědečku, pomoc!" Tušil jsem, kdo to je, byl to malý trpaslojek. Obrátil jsem se na starého trpaslíka. "Poslyšte, váš malý trpaslojek žije. Slyším jeho hlásek. Můžete mi podat pochodeň?" Starý trpaslík se ani nepohnul a pořád mumlal " Odejdi cizinče nebo tě stihne stejný osud. našemu trpaslojkovi není již pomoci." Ale já jsem se nevzdával. Když ani mladý trpaslík nebyl ochoten dojít pro pochodeň vymrštil jsem se jako kočka, jedním skokem jsem se ocitl u jednoho držáku s pochodněmi a jednu z pochodní jsem si z něj vzal. Znovu jsem přistoupil k šachtě a posvítil jsem si do hlubiny.

Několik metrů pod povrchem šachty byla úzká římsa, kde stál malý trpaslík a třásl se. " Vydrž, zachráním tě." zavolal jsem na malého trpaslíka. Asi mě slyšel, protože se trochu uklidnila zavolal na mě "Prosím zachraň mě prosím." Ozvěna jeho hlasu se strašidelně odrážela v šachtě. teď ale co dělat? neviděl jsem jiné východisko a vzhledem k tomu, že jsem byl taky pracovníkem na institutu magických umění Pentagramus jsem ze svého pláště vytáhl hůlku, kouzelnickou hůlku. Namířil jsem ji do šachty a pronesl jsem přivolávací kouzlo. Jenže místo malého trpaslíka, který se měl vznést do výše a vylétnout ze šachty se z hlouby té proklaté šachty ozval drsný chechtavý hlas. " Mé kořisti nezískáš zpět příteli kouzelníku. Na toto místo kouzla neplatí. Když se nahneš, přepadneš také do šachty a budeš jen můj, jen můj. Malého trpaslíka již nikdo nezachrání. Pamatuj si to, pamatuj. Je ztracen." Pak hlas utichl. Já jsem chvíli stál a přemýšlel co dělat. Věděl jsem, že je to nemožné, protože pokud šachtě vládne taková síla, dokázal by ji zlomit asi jen Fred, patron institutu Pentagramus. Na to moje síly nestačí. Když nefungují kouzla, půjde snad fungovat lano. "Nemáte lano?" optal jsem se starého trpaslíka. Tentokrát kupodivu zareagoval. " Ano máme, přinesu ho, ale sám uvidíte, že to nebude nic platné." Když mi přinesl lano uvázal jsem jeden konec k okraji šachty a druhý jsem hodil do hlubiny. zavolal jsem na trpaslíka. "Chyť se lana!" Sotva jsem to ale dořekl, zděsil jsem se. Z hloubi šachty se ozval děsivý smích, lano na hoře povolilo a spadlo do šachty. Pak se znovu ozval ten děsivý hlas. "Nemáš šanci cizinče. Jen tvá vychytralost a velká náhoda může zachránit zajatce, který se udržel a nespadl do zhoubného tepla." Pak hlas opět zanikl. Narovnal jsem se a přemýšlel jsem co dál. Pak mě napadla myšlenka, že nemám na vybranou a budu muset skočit do té šachty sám, jenže pak jsem to i hned pustil z hlavy. Když tam skočím, zabiju se. Sekeru tam také poslat nemohu, skončila by stejně jako lano a pokud dole je opravdu takový žár, tak by se asi roztavila. Jenže co teď dělat? podíval jsem se na mladého trpaslíka, který se postavil vedle mě a zamyslel se stejně, jako já. Pak jsem pohlédl na starého, ale ten si pořád mumlal to své, že malého trpaslíka už nezachráníme. Já to ale pořád nevzdával.

Naklonil jsem se přes okraj šachty a zadíval jsem se dolů tam, kde na úzké římse stojí malý trpaslík. Najednou ke mě dolehl jeho hlas. "Už se dlouho neudržím, ta římsa je kluzká. pomoz mi." Rád bych mu pomohl, ale jak? Proč já se k tomu hlásil když záchrana je asi beznadějná, to jsem si již taky pomalu začal myslet, ale v okamžení mě to přešlo. Horlivě jsem se soustředil. Před sebou v mysli se mi promítaly obrazce jak malého trpaslíka něco uchopilo a pomalu ho to vytahovalo ze šachty zase na povrch, přesně tam, kde jsem stál. Když jsem se nad tím zamyslel, ucítil jsem na svém nosu změnu. ztěžkl. Najednou se začal pohybovat a zdelšoval se. Posvítil jsem si na něj pochodní, kterou jsem držel pořád v ruce a nevěřil jsem tomu, co vidím. z mého nosu se stal sloní chobot, strašlivě dlouhý. Můj sloní chobot uchopil trpaslíka a pomalu se začal zmenšovat. Jak se chobot zmenšoval trpaslík stoupal vzhůru až se objevil na okraji šachty. Oběma rukama jsem ho zachytil a vytáhl z té hrozné propasti.

Malý trpaslík se postavil na své nožky a běžel obejmout starého trpaslíka, který nevěřil tomu, co se stalo. Já jsem se narovnal, za pomoci mladého trpaslíka jsme zvedli kamennou desku, kterou byla propast zakrytá a opět jsme ji na propast umístili, takže už nehrozilo, že do ní někdo spadne. Pak jsem si potřásl rukou se starým trpaslíkem, ten mi vnutil skleničku trpasličího piva a měšec zlaťáků a asi už tak dvacetkrát mi děkoval. Já jsem se s nimi rozloučil a zamířil jsem zpět, do chodby, kde už na mě čekalo celé trpasličí shromáždění.

Když jsem jim oznámil, že jsem malého trpaslíka zachránil tak mi znovu provolávali sláva a slavili jsme můj úspěch až do pozdních nočních hodin.

U přátel trpaslíků jsme ze svou rodinkou zůstali ještě týden, ale pak jsme se už museli vrátit zpět do Anaretu, do institutu magických umění, kde nás čekala zpousta práce. Po cestě domů jsem vyprávěl svým kamarádům co se mi přihodilo, když jsem zachraňoval malého trpaslíka a když jsem se dostal k tomu, že se mi nos proměnil ve sloní chobot pravil mi nejstarší trpaslík, který semnou cestoval. " To nebyla náhoda. To byl fakt, v ten okamžik ses stal metamorfomágem, člověkem či trpaslíkem, který se umí proměňovat. Našel jsi v sobě tuto skrytou magii a od teď ji umíš využívat." Byl jsem šťasten. Stal se ze mě trpaslík metamorfomág.

Když jsme dorazili zpět do Anaretu a já jsem vyprávěl svým přátelům trpaslíkům tento příběh, naši pěvci trpaslíci z toho mého příběhu stvořili oslavnou píseň, která se v Anaretu pěje do dnes. Pojednává o markovi petersvoodovi, o trpaslíkovi, který zachránil ze zakleté šachty malého trpaslíka někde v teplých krajích a jak se při této akci stal metamorfomágem.