Dne 22.6 Bylo strašné vedro. Slunce pražilo, na obloze ani mráček. Já se však nedal tímto počasím odradit a v odpoledních hodinách jsem vyrazil do Olomouce, do lanového centra Proud, kde se konala akce, kterou domluvili pracovníci z Tyflocentra Olomouc. Byl jsem na lanové centrum zvědavý. Sem-tam jsem už vylezl nějakou tu horolezeckou stěnu, ale lanové centrum umožňovalo určitě víc zajímavých aktivit, než šplhat po horolezeckých stěnách. Ještě nikdy jsem v žádném lanovém centru nebyl, takže jsem byl zvědavý, co mě čeká.
Když jsme dorazili do lanového centra, usadili jsme se na takovou dřevěnou zastřešenou verandu, kde nám pracovníci centra řekli vše, co jsme se měli dovědět. Také nás seznámili s programem, který si pro nás přichystali.
Po krátkém úvodu jsme se odebrali na trávník, kde nám byli rozdány sedáky jak já tomu říkám. Jedná se o speciální horolezecké vybavení, které si musíte navléct. Navléká se podobně, jako kalhoty. Jedná se o takový popruh, do něhož vstrčíte nohy, a i ruce. Jste v něm navlečeni asi tak, že jako by v tom popruhu sedíte, máte jím i provlečeny ramena a na zádech máte takový koženkový potah, na jehož vrcholku je železné oko, za které se zapíná lano. Když se vám zdárně povede do tohoto popruhu navléct, je třeba si ho ještě upravit tak, aby vás nikde netlačil, abyste se v něm cítili příjemně.
Když se mi konečně povedlo vsoukat se do horolezecké výstroje, vyčkal jsem na ostatní. Pak jsme se vydali k takové malé, šikmé horolezecké stěně, kde jsme si vyzkoušeli jak se leze a ti z nás, kteří nás měli na laně jistit si vyzkoušeli, jak se jistí. Této první stěně se v Proudu prý říká trenažér, protože na ní se učí všichni začátečníci. Než jsem mohl lézt, bylo potřeba se přivázat na lano, abych neskončil okamžitě dole. Přivázat si lano k sedáku, v němž jsem byl navlečen nebyl žádný problém. Stačí vzít lano s karabinou, provléct ho oběma oky na přední straně horolezeckého sedáku a zabezpečit karabinu tak, aby se neotevřela. Když jsem byl hotov, počkal jsem, až se připraví jistič, tedy ten, kdo mě bude na laně držet, abych nespadl. Při této akci jsem si trochu zopakoval i angličtinu, protože mým jističem byl Nick z Německa, který česky neuměl. Ověřil jsem si, že angličtina se hodí všude..
Když jsme si na trenažéru jištění i lezení jakžtakž natrénovali, odebrali jsme se do další části centra, kde byly nad zemí umístěny nízké, lanové překážky, které jsme museli Zdolat. Zde šlo hlavně o rovnováhu. Nad zemí bylo rozvěšeno několik lan, provazových žebříků a natažených lanových provazů, na kterých jsme museli různě chodit, přestupovat z jednoho lana na druhé apod. Byla to docela makačka, ale paráda. Bavilo mě to.
Po absolvování nízkých překážek jsem se vrhl ještě na jednu překážku, která stála za to. Vyzkoušel jsem si, jak se asi cítí tarzan v pralese, když přeskakuje pomocí lián ze stromu na strom a to doslova. O co tedy šlo? Opět jsem byl připoután lanem a Nick se ujal mého jištění, abych nezahučel na zem z desetimetrové výšky, což by byl už opravdu slušný pád. Nejdříve jsem vylezl po sloupu (představte si sloup elektrického vedení jinak to popsat neumím,) do desetimetrové výšky. Tam se nacházela taková malá dřevěná plošinka, na níž se dalo stát. Postavil jsem se na ni a obhlížel jsem si po hmatu překážku, která mě čekala. Děda, který tam byl semnou tvrdil, že to vypadá hrozně, ale já to prostě zkusil..
Na ocelovém laně se pohupovaly 4 provazové žebříky. Mým úkolem bylo z jednoho provazového žebříku se pomoci lana přehoupnout na další provazový žebřík. To byl teda adrenalin. Bylo to super, houpat se v desetimetrové výšce nad zemí a zdolávat pohybující se překážku. Byl to parádní zážitek, který mi jen tak z paměti nevymizí. Víte, ona je někdy výhoda, když nevidíte na to, co vás čeká.
Po zdolání této překážky jsem se z pracovníky centra Proud i s pracovníky Tyflocentra musel rozloučit, protože jsem už musel odejít. Nicméně v lanovém centru to bylo skvělé a bude-li příští rok možnost, zase tam zavítám.
Karel Giebisch.
2024 ©